Zřícenina hradu Jenčov

Hluboko v údolí Vůznice, přibližně 1,5 km severně od dnešního Dřevíče, vznikl koncem 13. nebo počátkem 14. století také malý hrádek Jenčov. O jeho existenci středověké písemné prameny mlčí. Archeologické nálezy z hradu dokládají, že zakladatelem Jenčova byl pravděpodobně Václav II., který panoval v letech 1278 - 1305. Jméno Jenčov je zřejmě odvozeno od některé varianty jména Jan a znamená "Janův hrad". Jméno se patrně vztahuje k Janu Lucemburskému, vládnoucímu v letech 1310 - 1346, který ale není jeho zakladatelem, neboť v jeho době hrad již existoval. Roku 1688 je hrad uváděn jako Gencžow, v 19. století jako Ginčov. V dnešní době je hrad označován také jako Jinčov a lidé z blízkého okolí jej nazývali i Starým zámkem. 

Objekt svým nepatrným rozsahem i atypickým řešením vybočuje ze soudobé hradní produkce, což vede k úvahám o jeho funkci. Vše nasvědčuje tomu, že podléhal královskému hradu Nižboru a sloužil pouze jako zázemí družiny lovu. Neplnil tedy žádné obranné nebo správní funkce a představuje tak nejspíše vzácně dochovanou účelovou loveckou stavbu vrcholného středověku. 

Byl to neveliký hrad a podle zbytků kamenných zdí měl dvě části: obdélníkové stavení a čtyřbokou věž, postavenou výše a oddělenou od obytné budovy. Vcházelo se do ní nepochybně z prvního patra po dřevěném můstku. Dosud zachované kamenné zdi mají stopy po rovných stropech. V přízemí obytné budovy jsou dodnes zřetelné dvě místnosti, z nichž jedna má ještě v boční stěně klenuté okno.  

Celá budova hradu byla 17,50 m dlouhá a 9,20 m široká. V hloubce 8 m byla přepažena příčkou. Vesměs na jižní straně jsou patrné tři otvory. Vchod do ní byl z jihovýchodní strany mezi obytnou budovou a věží. Věž se zvedá do výše 5 m, půdorys měla 7,70 x 10,30 m, zdi silné 2,20 m. Zanikla požárem. Zdivo je z lámané břidlice zachované do výšky asi 6 m.

Zanikl neznámo kdy, v 17. století je již popisován jako zřícenina. Jako ruinu Starý zámek Jenčov jej zachycuje i mapa z roku 1603, která představuje jeho patrně nejstarší zobrazení. Pobyt lovců v divočině dokládají ojedinělé nálezy ztracených předmětů středověkého stáří v jeho okolí (železná ocílka s tordovanou rukojetí, hrot šípu a jehlice nalezené detektorovým průzkumem). 

Plán lesních porostů v údolí říčky Vůznice z 31. prosince 1603:

1 - hrad Nižbor

2 - hradba vzrostlého lesa

3 - cesta z Křivoklátu nebo Sýkořice do Nové Huti pod Nižborem

4  - místo dnešní dřevíčské paseky

5 - zřícenina hrádku Jenčov

6 - les Mníšky

7 - Benešův luh

Pověst o založení hradu Jenčov:

Zříceniny hradu Jenčova se vypínají na skalisku, kolem kterého nic než stráně s hlubokými lesy není. Podivuhodný to byl hrádek, o němž nikdo neví, jak vznikl. Avšak mezi lidem se vypravuje pověst o jeho založení. Vypravování říká, že hrádek vznikl jako lovecké sídlo některého českého krále. Za těch dávných časů prý projížděl krajem muž urozeného šatu a v jedné vísce zavítal do hospůdky. Usedl ke stolu mezi prosté muže a poručil všem nalít vína. Muži nevěřili vlastním očím, bohatý pán si přisedne k prosťáčkům a ještě je hostí. Ptali se jej tedy, s kým mají tu čest a jak se mu odvděčí za jeho laskavost. Muž neprozradil, kdo je, ale pravil: "Jsem velkým milovníkem zvěře a hledám vhodné místo, kde postavit malý hrádek, na němž bych mohl trávit dobu lovu. Zdejší kraj se mi tuze zalíbil, a proto jsem přišel za vámi. Rád bych se dozvěděl, co se skrývá v těch hlubokých lesích, které tu vidím všude kolem sebe." Vesničtí muži tedy pánovi vypověděli, že v lesích je ukryto skalisko, na kterém by mohl postavit své sídlo a za pár chvil již byli na cestě k němu. Vypravovali neznámému pánovi, kolik nádherné zvěře žije ve zdejších lesích. A když prošli hustým lesem a stanuli u skaliska, pán se tuze zaradoval a pravil: "Vskutku božské místo pro můj hrádek. Děkuji vám za vaši pomoc. Až na téhle skále stane moje nové sídlo, jste všichni zváni." Neuplynulo mnoho času a na skalisku uprostřed lesů opravdu vyrostl lovecký hrádek. Král se zde oddával svým radovánkám, projížděl se po lesích, lovil zvěř a naslouchal ptačímu zpěvu.

(Autor: Jiří Růžička a Jana Jordáková)

Pověst o strašidle jménem Bublisák:

V poslední době se v místních novinách začaly objevovat zprávy o výskytu podivné osoby v blízkém okolí Bělče. Pamětníci se rozvzpomínali na příběhy svých dědů a babiček o pánu místního hrádku Jenčova, který zde vládl pevnou a spravedlivou rukou. Při svých toulkách po okolí svého hrádku spatřil lesní vílu a na první pohled se do ní zamiloval. Častých schůzek s vílou si všimla paní z Křivoklátu, která o mladého pána usilovala. Mladý pán však její lásku neopětoval a paní, rozzlobena jeho odmítáním, pozvala na hrad čarodějnici, až z dalekých Flander. Elixír lásky měl však opačný účinek, místo lásky k paní se pán proměnil ve strašidlo a škodil zlým lidem. Až do dnešní doby. Několika odvážlivcům se podařilo strašidlo odchytit, dovést do Bělče pro ukázku všem příchozím. Pokud se se strašidlem setkáte, vyvarujte se zlých slov, a pokud jste člověk s nedobrou povahou, raději se mu vyhněte. Neboť strašidlo, které kdysi bývalo člověkem, ale osud tomu chtěl jinak, zlem nabývá na síle, a mnoho neštěstí způsobit může.

(Autor: Spolek hradu Jenčov)

Pověst o Břetislavově smrti v lesích u Zbečna:

Kníže český Břetislav na den sv. Tomáše (21. prosince) roku 1100 pozdě večer z honby v lesích křivoklátských jezdecký vracel se do Zbečenského dvora a lidé jeho s pochodněmi vyšli do lesů jemu vstříc; tu jistý Lorek uhlídav svou chvíli, vyskočil ze zálohy a vraziv mu silnou ranou oštěp do života, probodl ho naskrze. Jako hvězda s nebe, dí Kosmas, tak upadl kníže v lese na zemi; pozdě přispěvše věrní jeho, vytahovali oštíp z něho a zdvíhali omdlévajícího; jiní křikem a zmatkem hned jako ztřeštění rozbíhali se a vše strany ku postižení vraha. Tento pak utíkaje na koni, padl s ní do rokle, kdežto brzy našli ho probodeného vlastním mečem, ač neví se, zúmyslna-li. Šlo vůbec o něm domnění, že byl nastrojen od vyhnaných Vršovců Božeje a Mutiny. 

Hrad Jenčov vystavěn jest teprv dlouho po této události. Že postaven byl na panství Křivoklátském, soudíme odtud, že k témuž panství také patřil ves Běleč, v níž králové ve 14. století právo podačné vykonávali. Vysoké zbytky hrádku tohoto svědčí o tom, že teprve v 15. anebo na počátku 16. věku opuštěn jest. 

(August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království českého)

Pověst o Jenčově:

Nad potokem se zvedaly boky širokého lesnatého údolí. Jak paví chvost měňavý podzimem se po jeho úbočích rozevíraly koruny stromů: očím poutníků halily strmé, umně otesané skalisko s královským hrádkem nevelkým, ale přepevným. Malá posádka čekala hosty - ne však trojici jezdců, co s nadcházejícím večerem bušila na vrata úzkého předhradí. Vpustili panoše s ozbrojeným doprovodem. A chlapec v plášti s kápí vykřikl, napínaje hrdlo, až svahy v tichém soumraku vracely ozvěnou jasný hlas. "Chci mluvit s pánem vaším i svým! Zavolejte mi mého vládce!" 

"Nepovykuj," řekl mladý muž, jenž vyšel ze stavení hradního paláce, skromnějšího než mnohá šlechtická sídla. "Nikdo takový tu nepřebývá, ani ty nejsi ten pravý, kdo má vjet do zdejších bran. Neseš snad poselství?" 

"Poselství věrnosti, můj pane, pro toho, kterého jen slepý může po odění považovat za zbrojnoše: až se budeš příště skrývat, nezapomeň změnit meč a způsoby," řekl panoš mírně a shodil kápi; sestřižené vlasy se podobaly stříbrné přílbě.

"Milá," řekl tichounce mladík, temnýma očima se mihl stín smíchu. "Kam jsi dala vlasy, krasavice? Hodí se na urozenou dívku, aby bloudila po cizích zemích?"

"Pro toho, kdo miluje, není zapovězených cest, jen smutek osamění," odvětila, a aby dokázala slova činy, políbila jej.

"Jak jsi mne našla? Nikdo neví, kde jsem...!"

"I kdyby ses mi schoval na konci světa, za propastí černých vod, stejně bych tě vypátrala, můj pane... - a měla jsem jistého průvodce," vysvětlila, ukazujíc na ozbrojence v koženém krunýři: muž se přívětivě šklebil. Jak se sluší, honem složil nešikovnou poklonu.

Mladík pokrčil rameny. "Nikdy nevíš, kdo a kdy tě zradí," pravil zvesela, odváděje dívku po vratkém dřevěném mostku do věže; chmurný hranol čněl nad vrcholem podoben horskému bradlu.

Tři místnosti nad sebou byly holé jak kost, vybavené nikoliv na pohodlné živobytí, ale pro boj, jen zbraně, nezbytnosti, hrubé nářadí, a pár okřínů a kotlík nad otevřeným ohništěm. Tu nejvýstavnější zdobil tepaný měděný kříž, lavice z osekané klády, dvě stoličky, těžký stůl a lože, krátké a vysoké, přehozené kožešinou.

"Nenaleznu nic chutného k jídlu, čím bych tě uctil, paní," postýskl si, "držím půst... modlím se za duši svého otce, neboť jej k sobě volá Hospodin..."

"Odříkání dostojím s tebou," děla vážně a učinila svaté znamení. "Hádala jsem, že proto jsi potají odejel z Rakous... slouží ti obratní zpravodaji, můj pane."

Sňal z jejích ramen plášť a přehodil jej přes truhlu, neforemnou jak žulový balvan. "Musím zachovat prozíravost, třeba mám zdědit trůn," povzdychl. "Už jednou jsem byl králem Čech, spoluvládcem..."

Zmlkl; dívka pochopila. Nebylo rozumné se ptát... Vzpoura královského chlapce proti otci nedosti laskavému, nespokojení šlechtici, kteří zvedli celou zemi proti stárnoucímu králi, znavenému vládou i zábavami, ctižádostivost zchytralého princova rádce, snad pikle rodu Štaufů, kteří se snažili zvrátit povstáním vážky od papeže k císaři...

Co zbylo z bojů, hořících dvorců, krve a mrtvých? Královna matka prý usoužená žalem, popravený rádce, žalář pro odbojné pány; královu synu pečeť vzpomínek, trapná porážka, zrádné zajetí a pouta vlastního otce, zoufalství bezmoci... Možná nedůvěra, odhodlání k tvrdosti, nikdy se znovu nestat cizím nástrojem, nezažít pokoření ochromené vůle...

Svou vládu si podrží sám - sám, bez milců, pevněji, než jeho otec, bystřeji získá moc a území, za cenu bitev, obratné diplomacie... i stárnoucí princezny v manželském loži, tak chápavé a milující, že mladému choti osobně vybrala konkubínu, krásnou a z dobrého rodu...

Na kolik let? Do prvního dítěte? Do prvních vrásek? Do jiné vznešené nabídky k sňatku...? Anežka z Kueringu skousla rty, nehty se zabořily do dlaní. Na ten čas, který dovolí Bůh...

"Až otec odejde, povědí mně to jedinému," řekl pomalu Přemysl, oči přivřené, jako by si vybavoval dávno přečtené věty. "Král umírá na malém dvorci nedaleko odtud, a kolem sebe má moje lidi, dávno... Dám ho převézt do Prahy, jen jako by chořel, a svolám všechny velmože, všechny pány, kterým zastavil a podaroval královské statky a pevnosti... Přijdou se mu poklonit, pozdravit ho, a dostanou se do mých rukou... Když je člověk v řetězech a uzamčen mezi kamennými zdmi, je všechno jinak... vrátí, co drží neprávem, a nepomyslí na vzpory a zrady... Už více ne."

Hlavačov... ani ten se nedá zapomenout. Jak nezanevřít na krále, který rozdává pýchu země za mrtvé jeleny? Ale ten hrad vracet nemusí. Bertholdovi z Abenbergu spadl tři roky poté na hlavu kámen z mostecké věže. Bůh jej ztrestal - jsou tu jiní... třeba Boreš z Riesenberka.

"Staneš se velikým králem," pravila, tvář jí planula obdivem a láskou. "A daruji ti syna, nejstatečnějšího mezi rytíři, a budu tě milovat po všechny dny, děj se co děj..."

Ulehli na lože, bok po boku, ponechávajíce si šat. Mladý muž položil mezi jejich těla tasený meč, neboť byl čas smutku a rozjímání, ale pohlíželi si do očí s milostnou něhou, dokud je nezahalil sen.

Příštího rána dorazil posel s truchlivou zvěstí.

(Dr. Františka Vrbenská - Čas hradů v Čechách)