Zámek Dřevíč

Lesní samota Dřevíč se nachází asi 9 km severozápadně od Berouna v rozsáhlých křivoklátských lesích mezi Nižborem a vsí Běleč. Lesní paseka s rozptýlenou dřevíčskou zástavou zaujímá prostor kóty 443 do hluboce zaříznutého údolí říčky Vůznice. 

Dnes zde stojí shluk několika budov loveckého zámečku Dřevíč a menší hospodářské stavení v ústraní. Mezi silnicí z Nižboru do Lán a pasekou se rozkládá lesopark, ve kterém stojí zděná kaple sv. Huberta. Východní okraj paseky končí příkrým srázem do lesnatého údolí říčky Vůznice. 

1 - budova zámku Dřevíč č.p. 198 (dříve č.p. 17)

2 - lomená hospodářská budova č.p. 83 (dříve č.p. 17) s mladšími přístavbami

3 - kaple sv. Huberta z roku 1899

4 - dvě altánové stavby v okolí zámku (severovýchodní vznikla pravděpodobně ze sušárny lesního semene)

5 - areál hospodářského dvora č.p. 18 přibližně v místech staré hájovny  

V pramenech z 18. až počátku 20. století vystupuje toto osamocené lidské dílo výhradně pod německým jménem Grund a jeho odvozenými variantami. Přestože se české jméno Dřevíč v pramenech vyskytuje prokazatelně od 2. pol. 16. století, jako pojmenování zdejší zástavby se prosadilo až ve 20. století. 

Samo situování Dřevíče hluboko v křivoklátských lesích nás nenechává na pochybách, že vedle správy lesů plnil zámeček také důležitou roli loveckého zázemí při honech a právem mu náleží označení lovecký. Okolní lesy byly patrně pouze volnou honitbou, neboť netvořily součást žádné uzavřené obory, ani v nich nenacházíme lesní průseky vycházející paprsčitě od loveckého sídla do okolí. Nicméně jak dokládají mapy I. vojenského mapování, pohyb zvěře v okolních lesích omezovalo velké množství ohrad, které chránily polnosti a pastviny blízkých vsí a samot, takže chov zvěře v okolních lesích se od oborního až tolik nelišil. 

Záhy se na zdejší pasece i v hranicích dřevíčského revíru nacházelo hned několik budov užívaných panskými lesníky a hajnými. Po polovině 18. století k lesovně a hájovně přibyl ještě areál barokního loveckého zámečku využívaný jako sídlo nadlesního (a později lesovna). Sezónně poskytoval majiteli panství a několika vzácným hostům důstojné zázemí v období honů. 

Jaký je rozdíl mezi hájovnou a lesovnou? 

Počátky specializované lesní správy sahají až do raného středověku. Nejvýše postaveným lovcem v zemi býval po panovníkovi nejvyšší lovčí (Oberjägermeister), se kterým se v historických pramenech setkáváme již od konce 12. století. K jeho povinnostem patřil vrchní dozor nad všemi lesy v zemi a zásobování dvora zvěřinou z nich. V praxi se omezoval spíše na panovnické lovecké revíry v širším okolí Prahy. Podléhali mu hradští, župní či obecně vrchní lovčí jednotlivých oblastí či panství (Křivoklátsko, Dobříšsko, Trutnovsko apod.). Ti se v raném novověku nazývají lesmistři čili forstmistři (Forstmeister), na menších panstvích častěji lesní pojezdní. S růstem povinností při správě svěřenských lesů  a těžbě dřeva jim vypomáhají s méně závažnou agendou lesní písaři a další úřední personál. Vrchním lovčím a lesmistrům jednotlivých panství a lesních komplexů podléhali níže postavení lovčí, kteří spravovali jednotlivé obvody těchto lesů, zvané později revíry. Středověké prameny označují tyto služebníky také výrazy polesný, lesní a fořt (Förster, Forstknecht). Od 16. do 18. století se jim v Čechách běžně říkalo myslivci, patrně od staročeského slova myslivý, tj. vymýšlející pasti a lsti pro lov zvěře. 

Mimo dohled na svěřené lesy měli myslivci za úkol také provozování myslivosti, tedy lov, ochranu i krmení zvěře, přípravy k honům, dodávky zvěřiny a kožešin, někde i čižbu (lov a lapání ptactva). V průběhu 18. a 19. století došlo v souvislosti s odklonem jejich pracovní náplně o myslivosti více k lesnímu hospodářství k nahrazení označení myslivec termínem polesný či lesní. 

Za obydlí jim ve spravovaných lesích sloužily rozsáhlejší a o něco výstavnější stavení, tzv. myslivny, nověji nazývané lesovny. Ve skromnějších podmínkách také podřízený personál a lesní dělníci. Vedle bytů obsahovaly lesovny ještě kancelář polesného, případně i pracovnu pomocníka, kde se vedly občasné porady s podřízenými hajnými, místnost na spisy, sklad strojů a prostornější skladiště materiálu pro provoz polesí. 

Hajní (Heger) se nacházeli na nejnižším patře čtyřstupňové lesní správy (nejvyšší lovčí, lesmistři, polesní čili myslivci a hajní), kteří přímo podléhali středověkým lovčím, v raném novověku nazývaným myslivci či polesní. Jak už z jejich označení pocházející ze slova hájit napovídá, k jejich prvořadým úkolům nepatřil lov, ale ostraha lesních porostů a zvěře před škůdci a nenechavci. Díl lesa, který hajní spravovali, se nazýval hájemství a zaujímal přibližně plochu, kterou dokázal hajný za celý den obejít. Dvě až čtyři hájemství tvořily obvykle jeden revír, který spravoval nadřízený myslivec (později polesný). V raném novověku pocházeli hajá nejčastěji z řad poddaných a za svoji práci získávali osvobození od roboty, drobné naturální úlevy (nájem pole, příděl dřeva či obilí), případně i zástřelné za ulovenou zvěř (peněžitá odměna podle druhu ulovené zvěře). Peněžní plat nemívali žádný, nebo jen symbolický. Sídlili v malých a nepříliš výstavných staveních, tzv. hájovnách, které obvykle stávaly osamoceně mezi svěřeným lesem a ostatní zástavbou. Díky tomu měli hajní přehled o pohybu lidí v blízkosti lesa a mohli nepozorovaně odcházet na pochůzku, aby dohlédli, zda sousedé nekradou dřevo, trávu, nebo dokonce nepytlačí zvěř. 

Obecný výraz lesník (Förster) označuje jakoukoli osobu příslušející k lesnickému oboru, bez ohledu na kvalifikaci a služební zařazení. Pro specializovaný chov zvěře se z lesního personálu vyčlenili ještě oborníci a bažantníci. Psáři chovali a ošetřovali lovecké psy, tzv. holoti (měli oholené hlavy) tyto psy vodili při lovech. Ke specializovaným lovcům patřili sokolníci a bobrovníci. Poněkud záhadná a málo doložená je funkce výjce či vlkovýjce (ululator). 

Již v době halštatské a laténské se v okolí dnešního Dřevíče prokazatelně nacházela lidská sídliště. Za tokem Berounky, pouhé 3 km na jihovýchod, se rozkládalo mohutné hradiště Stradonice, jedno z nejvýznamnějších obchodních center Keltů v Čechách. Předběžně do této doby odhalily výzkumy posledních let ještě dvě menší opevněné polohy. 

První leží na protilehlém břehu Stradonic v místech zvaných na Žlubinci. Druhá  leží hluboko v lesích poblíž zříceniny hrádku Jenčov, jen asi 1,5 km severovýchodně od Dřevíče. Zaujímá oválnou ostrožnu nad soutokem říčky Vůznice a přítoku z Benešova luhu. Po rozvrácení laténské civilizace pohltil zdejší krajinu na několik staletí mohutný les. Zaujímá oválnou ostrožnu nad soutokem říčky Vůznice a přítoku z Benešova luhu. Po rozvrácení laténské civilizace pohltil zdejší krajinu na několik staletí mohutný les. 

Další zprávy z blízkého okolí Dřevíče máme až z doby knížecí, kdy nedaleký lovecký dvorec ve Zbečně (prvně zmíněn roku 1003) a patrně o něco později vzniklý hrad Křivoklát (Castellum Vetus) poskytovaly panovníkům a jejich hostům, družiníkům i služebníkům potřebné zázemí v hlubokých lesích přemyslovského loveckého hvozdu. Tato nerozlučná dvojice loveckých sídel sloužila nejen k odpočinku a loveckým kratochvílím českých knížat, ale rovněž k diplomatickým jednáním a setkávání s nobilitou v méně formálním prostředí. Při lovu, hostinách a obecně pobytu mimo tradiční sídla se totiž společenské rozdíly do určité míry stíraly, a tak mohly strany snáze dosáhnout domluvy. Hned o několika takových vrcholných setkáních víme z dochovaných listin vydaných ve Zbečně nebo na Křivoklátě (např. rokování českého knížete, salcburského arcibiskupa, pražského biskupa, pěti kastelánů a více jak dvou desítek významných osob ve Zbečně roku 1183). 

Teprve přelom 12. a 13. století znamenal pro zbečenský dvorec s blízkým Křivoklátem, dosud patrně jediné trvale osídlené enklávy v přemyslovském loveckém hvozdu, konec jejich izolace. Centrum země a staré sídelní území propojil tehdy s jádrem hvozdu souvislý sídelní pás, který hlubokými lesy dostoupil od severovýchodu až ke dvorci ve Zbečně a přes něj k blízkému Křivoklátu. Řetězec prvotních sídel vedl přibližně přes dnešní Bratronice, Běleč a osadu Podřeže. Jádra původního osídlení však identifikovaly archeologické výzkumy mimo centra současných vsí. Trochu stranou v hluboce zaříznutém údolí Stříbrného potoka (u dnešní Sýkořice) se nacházela ještě výrobní (nejspíše dehtařská) lokalita z téže doby. Nápadně vysoký výskyt kosterních pozůstatků koní, ojedinělý nález prubířského kamene i analýza rostlinných makrozbytků v Bratronicích naznačují, že obyvatelé těchto sídel se nevěnovali pouze zemědělství, ale patrně také zajišťovali služby zázemí pro lovecké družiny. V průběhu 2. či 3. třetiny 13. století došlo k opuštění těchto původních sídel a přesunu do blízkých poloh dnešních vsí (indikovaných pozicemi kostelů). V téže době vystavěli přemyslovští králové v křivoklátských lesích celý systém pevných královských hradů, mezi nimi i blízký Nižbor na strmé ostrožně nad Berounkou.  

Hluboko v údolí Vůznice, přibližně 1,5 km severně od dnešního Dřevíče, vznikl koncem 13. nebo počátkem 14. století také malý hrádek Jenčov. O jeho historii se více dozvíte zde.

Stavebně historický průzkum hospodářské budovy č.p. 83, s níž je předpokládaná renesanční myslivna na Dřevíči spojována, neodhalil žádné hmotné důkazy o vzniku stavby v 16. století. Barokní stavební konstrukce (valená klenba stájí s trojbokými styčnými výsečemi, krov hambalkového typu) kladou vznik stavby do širšího časového rozmezí od 2. pol. 17. století po konec 18. století. Do tohoto časového rámce zapadají i výsledky dendrologického datování krovu, které zjistilo, že ke skácení stromů použitých na jeho konstrukci došlo v zimě 1766 - 1767. Stavba nenese známky požáru ani starší přestavby krovu. 

Kde se tedy vzala informace, že myslivna Dřevíč vznikla již v 16. století? Pátrání o vzniku dřevíčské myslivny vedlo až k osobě rakovnického rodáka, pražského poštovního úředníka a amatérského historika Václava Kočky. Ve svých Dějinách Rakovnicka poznamenává, že Dřevíč jest myslivna starobylá, připomíná se již roku 1572 s dosti nejednoznačnou citací Inšpruk, opis v AZ. Kočka se domníval, že vedle staré myslivny vznikl na hraně 18. století zámeček, tedy dnešní hlavní budova č.p. 198. Kočkovu tezi totiž podporuje čistě užitkový charakter  přízemní hospodářské budovy č.p. 83 v jejím sousedství. Ta nese valbovou střechu s výrazným přesahem valbové střechy na přiznaných vazných trámech. 

Orientační členění křivoklátských lesů na jednotlivé lesní revíry v polovině 16. století přibližují dva exempláře tzv. Register rozdání lesův z let 1555 a 1556, které evidují vrchnostenské dřevo darované poddaným (lidem osepním) z jednotlivých revírů (tzv. lesních úřadů). V obou registrech je shodně po sedmi lesních revírech: Bezděkovský, Chyňavský, Hudlický, Rostocký, Bukovský, Lužecký a Vašírovský. Lesní porosty v místech dnešního Dřevíče spadaly tehdy do revíru bezděkovského myslivce, neboť v rubrice tohoto lesního úřadu figurují lidé ze všech historických lokalit známých z okolí dnešního Dřevíče (Bratronice, Bezděkov, Běleč, Zbečno, Sýkořice, a dokonce i Jeneč). Nejbližší vsi a osady za řekou Berounkou (Račice, Žloukovice, Stará Huť) podle zápisů v registrech spadaly již do sousedního hudlického revíru. Dřevíč však chybí.

Roku 1566 probíhalo předání komorního křivoklátského panství do zástavy arciknížeti Ferdinandovi (do správy panství z titulu místodržícího v Čechách však zasahoval dříve). Při této příležitosti vznikl i přehled úředníků a služebníků panství v okamžiku zástavy panství, který vedle lesmistra (boldmistr) uvádí také polesního písaře s osmi myslivci (forsstknechty) k hlídání lesů, zvěře i k prodejům dřeva. Vyšší počet myslivů tak může (ale nemusí) naznačovat zvýšení počtu revírů ze sedmi na osm. Spíše však přehled mezi myslivce počítá i jednoho lovce či pojezdného, který nemusel mít přidělen vlastní revír (rok 1574). Bohužel přehled neuvádí jednotlivé revíry jmenovitě. 

Dochovaly se však opisy korespondence mezi křivoklátským hejtmanem Václavem Ouličkou z Oulic a zástavním majitelem panství arciknížetem Ferdinandem, který již tou dobou sídlil v tyrolském Innsbrucku. Dva listy z tohoto souboru skutečně zmiňují lokalitu Dřevíč, ovšem ve zcela jiném světle. Závěrem listu z 8. dubna 1572, který se v prvé řadě týkal důlní činnosti na panství, informoval hejtman arciknížete o dalších důvěrnějších záležitostech. Mimo jiné o hojnosti vysoké zvěře a tokajících tetřevech: co se velkých ptáků dotejče, že v každém toku jich drahně pukalo a puká, tak jakž sem s pilností to o nynější tok při vaší arciknížecí Milosti novém domě na Panenským, u Červených Vršků na Vejcově, na Ryndašku, na Širokém, na Tuchoníně, na Mníšku, na Dřevci u Sikořice, na Voboře za řekou, na Lánech a Valachově v Bukovském Oujezdě přehlídnouti dal, kterýchžto by se, kteří pukají, do 50 najíti mohlo. A mladých ptáků, kteří ještě nepukají, také se několik vídá. Hejtman v podstatě arciknížete nepřímo zval na lov tetřevů a vysoké zvěře v křivoklátských lesích a vedle jiných lesních lokalit zmínil, že tetřevi tokají také na Dřevci u Sikořice. Vyjmenovaná místa, kde myslivci spatřovali tokající tetřevy, se neshodují s názvy lesních revírů zmiňovaných v registrech z roku 1555 a 1556, a tak vyjma lokality Nový Dům je nelze považovat za nic jiného než pomístní názvy lesů, remízků, pasek a vrchů. 

V podobném duchu se o Dřevíči zmiňuje hejtman Oulička také ve svém listu z 29. září 1572. Na okraj zprávy o vyslání honáků s požadovaným dobytkem k arciknížeti do Tyrol se hejtman zmiňuje o místech, kde lesmistr a jemu podřízený lesní personál slyšeli řvát jeleny v říji. Přehled přiložený k listu uvádí také místa v okolí Dřevíče: okolo Bratronic a Lhotky a v Sarvaši do 3 (jelenů), též k vápenýmu kamenu a k Bělči 2 (jeleny), též k Chviňavě a na Míšku 2 (jeleny), též okolo Sýkořice na Dřevici a k Zbečnu 3 (jeleny). Hejtman tímto listem opět zpravoval arciknížete milujícího lov o příhodnosti doby k návštěvě křivoklátského panství s jeho hlubokými lesy. Oba listy tak dokládají pouze existenci pomístního názvu Dřevíč, ale nikoliv existenci stejnojmenného lidského obydlí. 

Další důležitou zmínku o Dřevíči nacházíme až v rozsáhlém spisu komise, která roku 1602 vyšetřovala nepořádky při správě (nyní již nezastaveného) komorního křivoklátského panství a zdejších lesů. Podnět k vyšetřování lesmistra a jeho podřízených zavdaly především nesrovnalosti v dodávkách zvěřiny pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Zpráva křivoklátského lesmistra Václava Kohouta z Lichtenfeldu z 19. srpna 1602, jíž vyšetřující komisaře zpravoval o nakládání se zvěřinou za svého čtyřletého působení v úřadu, popisuje mimo jiné hony, jaké před několika lety pořádal ve zdejších lesích Jan z Vřesovic a na Podsedicích v době svého vyhlášení za nejvyššího lovčího (jegrmistra). Se syny Wolfem a Vilémem se tehdy schovával v Rakovníce před morem a v nepřítomnosti křivoklátského lesmistra se svými myslivci stříleli v křivoklátských lesích zvěř, kterou odváželi do Rakovníka. Další řádky zprávy sestávají z výpovědí jednotlivých myslivců a hajných křivoklátského panství, kteří se z poručení nejvyššího lovčího (a mnohdy pod pohrůžkou vězení) museli těchto honů v křivoklátských lesích účastnit.  

Mach, myslivec spravující  broumský revír, shrnul působení nejvyššího lovčího se syny z podřízené pozice myslivce takto: Pan jagrmistr když se panu líbilo do lesův jezdil, chodil a střílel. A co od pána i synův zabito, to též do Rakovníka odsíláno bylo. A byla-li jest ta všechny pobitá zvěř tu kdež náleží odeslána, na to sem se nevyptával. Mimo jiných míst zmínil také lov divokých prasat v blízkosti Dřevíče: Popáté opět s poručení a v přítomnosti pana jagrmistra jest ledč udělána pod vrchem (!!) Dřevíčem a honěno bylo na svině. A tu v té ledči jest zabito: jeden kanec velký, který do Rakovníka odeslán byl. 

Za zmínku rozhodně stojí ještě výsledky odborné komise, která na přelomu let 1603 a 1604 posuzovala žádost Jana Jindřicha Šanovce z Šanova, majitele sousedního statku Nižbor (Nižburk) a komorníka císaře Rudolfa II., o prodej dřeva v údolí říčky Vůznice a na přilehlých svazích pro potřeby jeho věčně hladových železářských hutí pod zámkem Nižborem (především k výrobě dřevěného uhlí). Ačkoliv nejvyšší lovčí Václav ze Vchynic a Tetova českou komoru informoval, že tu v těch místech blíž těch hutí málo dříví před rukami jest, přesto pomoc císařovu komorníkovi (a pozdějšímu hejtmanu Pražského Hradu) neodmítla. Křivoklátskému hejtmanovi Hansi Hendrychovi Pralhofferovi z Purkrsdorfu nařídila, poněvadž týž pan Šanovec takového dříví pilně potřebuje, aby s nejvyšším lovčím a lesmistrem vyhledali místa, z kterých by se mohlo panu Šanovcovi dřevo prodat však v místech, kdež by fořtu a zvěře, též i tokům beze škody bylo. Úkol s ohledem na značné vymýcení porostů v okolí hutí v pravdě nelehký. Lesy příslušející k Nižboru byly polo vykácené, se suchou půdou a stinnými údolími, kde se špatně suší seno, které často kazí voda z potoků.

Nejvyšší lovčí se listem obrátil na polesního písaře křivoklátského panství a znalce zdejších lesů Tobiáše M. Krchlovského těmito slovy: I poněvadž od dávných let J(eho) M(ilosti) C(ísařské) sloužíte, lečí a tokův vědomý jste, přivezma k sobě staré forštknechty a hajné, těch lečí a lesův vědomé, ještě ty místa sjeďte a s pilností toho považte, mohla-li by bez všelijaké škody žádost pana z Šanova své místo jmíti, k tomu povoleno bejti čili ne. Žádost nižborského souseda měl Krchlovský přednést také hejtmanu panství a vyžádat si ve věci prodeje dřeva jeho dobrozdání. O výsledcích očekával nejvyšší lvočí písemnou zprávu, ve které měl lesní písař uvést i výměry a ocenění porostů doporučených k prodeji. 

Odborná komise ve složení Tobiáš polesní písař, Václav foršt chviňavský, Matěj foršt broumský, Matěj Homole hajný, Blažej starej ze Zbečna obchodník [se dřevem], Křeček z Oujezdce též obchodník, staří služebníci při zámku JMC křivoklátském, k tomu tři hajní chviňavští a čtvrtý ze Zbečna prozkoumala a vyměřila porosty v údolí Vůznice od jejího soutoku s Berounkou pod hradem Nižborem téměř až do blízkosti vsi Běleč. Zdejší lesy tedy tou dobou spravoval chyňavský myslivec se čtyřmi hajnými. Komise došla k závěru, že mimo Benešův luh, kde se zdržuje zvěř, a oblast zvanou Přední a Zadní Míšky s dobrým tokaništěm tetřevů a léčí zvěře, se může k potřebám huti prodat asi 1 142 provazců ostatních lesních porostů podél Vůznice. Podle zprávy tvořila většina z nich těžko dostupné a dosud nikdy nekácené vývraty, kde vlci dávili a (cizí) myslivci kradli zvěř. Vykácením by zanikly skrýše pro tyto nepřátele a časem vzniklé louky by snížily výdaje za nákup sena pro krmení zvěře chované na panství.

Ke zprávě nejvyššímu lovčímu zhotovil 31. prosince 1603 polesní písař Tobiáš M. Krchlovský také velice podrobnou rukopisnou mapu (obrys) porostů v údolí Vůznice. Tento jedinečný kartografický pramen velice podrobně zachycuje území od řeky Berounky a nové huti ležící při ní pod hradem Nižborem až po cestu mezi Chyňavou a Křivoklátem, která vedla jižně od vsi Běleč. Zobrazuje schematicky také hrad Nižbor s tyrkysově modrou bání a červenými střechami z pálené krytiny i novou huť ležící pod ním s vodním kolem a šikmým jezem, nad kterým se k huti plavilo dřevěné uhlí pomocí prámů. Hluboko v lesích se rýsuje i silueta hrádku Jenčov (zámek starý Jenčov), patrně jeho nejstarší, byť velmi zjednodušené zpodobnění. V místech dnešního loveckého zámečku Dřevíč mapa nezachycuje nic jiného než masiv vzrostlého lesa a cestu od Křivoklátu nebo Sýkořice k huti, která jej protíná. Pokud by zde jakékoliv stavení v této době existovalo, jistě by jej polesní písař Krchlovský zakreslil, neboť by mu takový objekt posloužil za dobrý orientační bod. Musíme hovořit opravdu o veliké dávce štěstí, že mapa podrobně zachycuje právě námi zkoumanou oblast. Tím Krchlovského dílko definitivně potvrzuje předchozí výklad písemných pramenů a bezpečně popírá existenci jakékoliv zástavby či i pouhé paseky na Dřevíči na počátku 17. století. Shodný obraz, tedy mýcením prořídlé porosty v okolí Nižboru a hustší lesní partie poblíž vsí Běleč a Sýkořice, zachycuje také jen o málo starší mapa křivoklátského panství z roku 1600, připisovaná Šimonu Podolského z Podolí.

Všimněme si, že zpráva ani mapa, které posuzovaly na přelomu let 1603 a 1604 možnosti prodeje dřeva v údolí Vůznice Janu Jindřichovi Šanovcovi z Šanova, nezaznamenávají vrch Dřevíč, kde podle zpráv z roku 1572 z jara tokali tetřevi, na podzim řvali jeleni v říji a pod kterým roku 1602 tehdejší nejvyšší lovčí lovil divoká prasata. Vynikne to zvláště v kontextu s jinou žádostí rytíře Šanovce, tehdy již JMC radou, komorníkem a hejtmanem Pražského Hradu. Českou komoru v roce 1608 žádal o vykázání 200 dubových a 22 jedlových kmenů k prodeji v lesích JMC k panství hrádku Křivoklátu náležejících na místě jenž slove na Dřevíči, které nutně potřeboval k opravě jezu (pohánějícího novou huť) a jiným neodkladným stavbám. Ve svých lesích u Nižboru, pokud je dosud nestrávila zdejší huť, by takové množství dubových kmenů hledal asi marně. Nejbližší a dopravně nejdostupnější lesní komplex, který mohl požadované dřevo poskytnout, představoval mohutný les mezi Sýkořicemi a údolím Vůznice. Z toho lze usuzovat, že vrch Dřevíč neoznačoval v této době žádný z výchozů spadajících prudce do údolí říčky Vůznice, ale v souladu se zobrazením oblasti na příslušné sekci I. vojenského mapování (1780 - 1783) označoval celý masiv porostlý lesem vrcholící dnes bezejmennou kótou 443. Označení Rzebitsch zakreslené do mapy I. vojenského mapování tak nepojmenovává zdejší lesovnu, již v mapě indikuje zakreslení stavby se symbolem paroží a popiskou O(ber) Forst(erei), ale právě zmíněný vrch. Ostatně v příslušném textovém popise map I. vojenského mapování i jiných písemných pramenech 18. až počátku 20. století zámeček a zdejší zástavba figuruje takřka výhradně jako Grund.

Protože obyčejní hajní či polesní zpravidla pocházeli z řad poddaných a i jejich sousedy vázaly k vrchnosti četné vazby (pasení dobytka v panských lesích, robotní povinnosti v lesích a při honech apod.), rozhodně není od věci nahlédnout při sledování potenciální existence stavby na panské půdě (dominikálu) i do berní ruly z roku 1654. Tato základní evidence poddanských daňových povinností dokumentuje stav země po hrůzách třicetileté války, a ke sledované oblasti zmiňuje, že obyvatelé vsi Sýkořice (k níž dodnes Dřevíč katastrálně přísluší) se věnují především plavení dřeva a jeho svážení z okolních lesů. Údaje doplňuje a upřesňuje i pozdější revizitace berní ruly z roku 1676, která odstraňovala nejmarkantnější chyby a omyly původní ruly. Obyvatelé blízkých vsí Sýkořice a Běleč nevlastnili vlastní lesy, ale najímali si vrchnostenské lesy k pasení dobytka. V Bělči se nacházel panský polesný (fořt) Jan Vyzina, osvobozený od placení kontribuce. Také v Chyňavě, jejíž obyvatelé nakupované dřevo z vrchnostenských lesů plavili nebo pálili v milířích, sídlil polesný (fořt) na panské chalupě, v níž choval panský dobytek.

Roku 1658 zastavil císař Leopold I. komorní panství Křivoklát a Krušovice v ceně 150 000 zlatých svému obratnému diplomatovi Janovi Adolfovi I. ze Schwarzenberku za jeho pomoc s řešením odškodnění za zabrané habsburské zástavy v Braniborsku a jiné platné služby. V souvislosti se zástavou vznikla celá řada písemností, které zachycovaly stav panství, jeho vybavení a náklady na údržbu v době zástavy. Inventář panství sice zachycuje vybavení zámku Křivoklát, Lány, tvrze v Krušovicích i lovecké zbrojnice (jegrhausu), ale jiné objekty lesní správy nezaznamenává. O žádných stavebních aktivitách v prostoru zkoumané lokality nevypovídá hlavní peněžitý počet zástavního panství z roku 1658 ani lesní peněžité počty z let 1665 a 1684, které evidují příjmy za prodané dřevo i nezbytné výdaje lesní správy pro každý ze dvanácti revírů. Dřevo z Chyňavského revíru nejčastěji kupovali správci statku Nižbor, poddaní z Bělče, Staré a Nové Huti, Zbečna, Sýkořice, Račic a Chyňavy. Obdobně vypovídají i další vybrané písemnosti vzniklé v průběhu schwarzenberské správy jako zprávy o stavu panství, spisy týkající se výstavby a oprav budov či organizace lesní správy.

Řeč písemných pramenů podporuje i schematická mapa hraničního sporu mezi křivoklátským panstvím a statkem Nižbor z roku 1677, která vedle hraničníků zachycuje rovněž několik dalších velmi cenných historických pohledů na nižborský hrad, kostely a významnější hospodářské objekty i silně schematizovanou vesnickou zástavbu v okolí. O území nižborského statku, které se nacházelo severně od řeky Berounky, žádný spor neprobíhal, a tak v místech dnešního Dřevíče mapa zachycuje pouze obrázek kopcovité, částečně zalesněné krajiny (významnější zástavbu by autor mapy patrně nepominul). Mapa na Dřevíči sice žádnou zástavbu nezachycuje, nicméně obsahuje cenné detaily, které ukazují cestu, jíž se ubírala geneze vzniku původního německého názvu celé oblasti (Grund) a z něj odvozeného názvu zdejšího lesního re-víru (Grunder Revier).  

Mapa k hraničnímu sporu mezi křivoklátským panstvím a nižborským statkem z roku 1677: 

1 - Sýkořice

2 - Běleč

3 - Bratronice

4 - Chyňava

5 - krajina tzv. nižborského gruntu  za řekou Berounkou (zde se později nacházel Dřevíč)

6 - hranice vymezující nižborský grunt (pozemky) za řekou Berounkou

7 - jez v Nové Huti

8 - Žloukovice

9 - hrad Nižbor

10 - železný hamr a mlýny v Nové Huti

11 - řeka Berounka

Roku 1679 přikoupil hrabě Arnošt Josef z Valdštejna ještě malý sousední statek Nižbor se zdejším železným hamrem. Tím se oslabil význam hranice panství procházející lesy v blízkosti dnešního Dřevíče a tato místa se tak rázem ocitla v blízkosti pomyslného středu lesního komplexu rozkládajícího se mezi Berounkou, vsí Chyňavou a sídelním pásem s vesnicemi Běleč a Sýkořice. Od této doby by mělo mnohem větší smysl zakládat na zkoumané lokalitě lovecké sídlo, které by mohlo plnit i funkce lesní správy.

Hospodářství panství se za schwarzenberské správy výrazně pozvedlo, a tak roku 1685, když Arnošt Josef hrabě z Valdštejna nabídl císaři, že vyplatí panství od Schwarzenberků a dědičně jej koupí se zachováním předkupního práva panovníka, činila cena paství již "kulatých" 400 000 zlatých. K předání panství došlo k 1. lednu následujícího roku. V témž roce zakoupil Arnošt Josef z Valdštejna od Ferdinanda ze Schwarzenberka za 30 000 zlatých také statek Nižbor, jehož se zástava křivoklátského panství netýkala, a přivtělil jej trvale k panství Křivoklát. V době prodeje panství Valdštejnům se lesy členily na 15 lesních revírů, ale dřevíčský revír se mezi nimi v této době stále ještě nenacházel. Lesy v těchto místech spadaly do chyňavského a bratronického revíru.

První zprávu o vzniku zástavby na Dřevíči roku 1708 přináší inventář movitého vybavení budov lesní správy sepsaný v roce 1778. V roce 1708 došlo k výstavbě chalupy polesného dřevíčského revíru (Grunder Forst Challupen). Inventář vybavení objektů lesní správy k roku 1778 uvádí ale hned tři objekty, v jejichž označení rezonuje název této lokality. Díky inventáři však bezpečně víme, že objekt z roku 1708 samostatně existoval i po výstavbě loveckého zámečku. Lovecký zámeček Dřevíč s hospodářskou budovou, tedy areál dnešních č.p. 198 a 83, sloužil jako sídlo nadlesního (Im Grund alwo der Oberforst wohnet). Bezpečně jej prozrazuje existence patra, luxusnější charakter předmětů (prolamované dveřní závěsy, kované mříže, záchod jeho milosti, tři zelená kamna s železnými nožkami, přívod vody pomocí 137 vodovodních rour). Stavení pro myslivce / hajného mělo mít světnici, síň, komoru a chlívec pod jednu střechu. 

Přehledová hospodářská mapa křivoklátského panství a přivtělených statků z roku 1729. Mapa vznikla jako příloha ke zprávě komorní komise popisující hospodářský stav panství a investice provedené v době Valdštejnské držby. Mapa velmi schematicky zachycuje hranice panství a statků, síť sídel a vodotečí v krajině, hospodářské dvory, ovčíny, dvory pro skopový dobytek (Hammelhoff) a hraice 24 lesních revírů. Nově se mezi nimi objevuje pod č. 21 revír Dřevíč.

1 - Běleč s hospodářským dvorem 

2 - Bratronice s hospodářským a skopovým dvorem

3 - Berounka

4 - Sýkořice

5 - přibližné místo dřevíčské paseky (nezakreslena, vlevo od ní půlkruh bývalého nižborského gruntu

6 - přivtělený statek Nižbor se zámkem, hospodářským a skopovým dvorem

7 - lesní revír Dřevíč (Grung)

8 - Chyňava

9 - Nová Huť

V případě chalupy dřevíčského polesného, postavené zřejmě uvedeného roku 1708, zmiňuje inventář světnici, komoru, chlév, kůlnu a stodolu. Ve vybavení nacházíme 3 dveře, kamna s měděncem na ohřev vody (Ofen Topf) a lavici, 3 okna a okénko v chlévě. K lesovně patřil také haltýř na pstruhy s třemi závěsy a příslušenstvím (patrně zámkem a řetězy). Při lesovně se uvádí ještě ovčín z roku 1750 s dveřmi a okapy. 

U třetího dřevíčského stavení, tedy zdejší hájovny (Grunder Heegerhaus), zaznamenává inventář roku 1778 komoru, předsíň a stále či chlévy (Stallungen) s potřebným příslušenstvím. Vybavení hájovny čítalo chlebovou pec, glazovaná kamna s měděncem, 3 okna a 3 dveře. 

Mimo kůlny na lovecké potřeby (Wildpräts Schupen), další blíže neurčené kůlny a vybavení lomu na kámen již inventář další objekty lesní správy v dřevíčském revíru nezmiňuje. 

Dřevíčská paseka na rektifikované mapě I. vojenského mapování z let 1780 - 1783. Vlevo dole výřez dřevíčské zástavby, na které se prvně objevuje shluk budov s půdorysným řešením charakteristickým pro dřevíčský zámeček. Paseku dělí a před zvěří z lesů chrání dřevěná osada Obraz paseky je zdeformován pootočením k východu, což není u míst uprostřed lesů neobvyklé:

1 - les Mařtálka (u Maschtalky)

2 - les Malý Míšek

3 - les Velký Míšek

4 - ohrady u Sýkořic chránící pole před zvěří z lesů 

5 - zalesněný vrch Dřevíč (Rzebitsch), patrně dnešní kóta 443 m

6 - les Ložina (Losinach)

7 - říčka Vůznice

8 - lovecký zámeček Dřevíč (Grund) využívaný jako lesovna s blízkými staveními

9 -  zřícenina hrádku Jenčov

Roku 1925 se členové rodu dohodli na zrušení fideikomisu a 1. července 1929 postoupil Maxmilián Egon II. z Fürstenberka celé křivoklátské panství s hradem Křivoklátem československému státu za náhradu 118,5 milionu korun. Tím celek panství zanikl a jeho jednotlivé části měly různý osud. Od okamžiku, kdy velkostatek převzal československý stát, spravovala jeho lesní a zemědělské plochy, dvory i další hospodářská odvětví Vrchní správa státních lesů a statků na Křivoklátě. Ta dozorovala i lesní správu Nová Huť, kterou tvořily revíry Dřevíč, Chyňava, Krkavčí Hora, Nižbor (do 1. dubna 1934) se zámky Nižbor a Dřevíč. K 1. lednu 1935 se křivoklátská Vrchní správa transformovala na Inspekci státních lesů na Křivoklátě, které nadále podléhala lesní správa Nová Huť se zámečkem Dřevíč (ta likvidovala v křivoklátských lesích i velmi rozsáhlé sněhové polomy v lednu 1940, na jaře 1942 pomohly při sázení nových stromků také židovské ženy z Terezína, od roku 1943 chodily zalesňovat místo školní výuky i děti se svými učiteli z Rudy u Rakovníka). Inspekce státních lesů k 31. prosinci 1945 zanikla a jejím nástupcem se stal Lesní závod Křivoklát. Osud zámečku se stává v 50. - 60. letech poněkud nejasný. Někdy v 60. letech se stalo vlastníkem zámeckého areálu ředitelství podniku Zemědělské zásobování a nákup Praha, které z něho udělalo školící a rekreační středisko. Roku 1991 jej získal tehdejší kancléř prezidenta Československé republiky a současný majitel Karel Schwarzenberg.