Vzácný artefakt ze 16. století našel Charlie Clarke v hrabství Warwickshire ve střední Anglii v roce 2019, přihlásil jej do programu Portable Antiquities Scheme, což je program vedený britskou vládou ve spolupráci s Britským muzeem za účelem dokumentování archeologických nálezů ze strany veřejnosti. Od té doby jej odborníci zkoumali a konzervovali a nyní tento objev může spolu s dalšími vzácnými nálezy amatérských hledačů pokladů obdivovat i veřejnost.
"Ten den jsem našel spoustu odpadu, kusy železa, víčka od lahví. Ale na zpáteční cestě začal detektor ječet jako zběsilý, a tak jsem začal kopat. A jakmile jsem to uviděl, věděl jsem, že je to něco velkého," popsal svůj nález Charlie Clarke. O štěstí může mluvit o to víc, že v té době se hledáním pokladů zabýval jen zhruba půl roku.
Nález tedy předal odborníkům, kteří zjistili, že jde o zlatý přívěsek zdobený smaltovanými motivy, jenž pochází z období vlády Tudorovců, konkrétně z počátku 16. století, kdy vládl Jindřich VIII. (Henry VIII.). Červená smaltovaná písmena H a K údajně naznačují, že šperk vznikl v letech 1509 až 1533, kdy byl Jindřich VIII. ženatý s Kateřinou Aragonskou.
Odborníky o pravosti přesvědčily známky výrobních postupů, které se používaly zhruba do roku 1530. Není však jisté, zda tento konkrétní šperk skutečně nosil sám král nebo byl odměnou například za rytířský turnaj. Písmena "TOVS IORS" znamenají ve francouzštině "Navždy" a v angličtině "Navždy tvůj". Proč byl vyroben a jak skončil zakopaný na poli ve Warwickshire, zatím odborníci nevědí. Cenu vzácného artefaktu odborníci zatím také neoznámili. Je ale obzvláště vzácný, protože většina předmětů spojených s Kateřinou Aragonskou byla ztracena.
Na jedné straně je přívěsek zdoben emblémem Kateřiny Aragonské, keřem z granátového jablka. Keřem je propletená dvouhlavá růže, symbol používaný rodem Tudorovců od konce 14. století. Na rubu jsou písmena H a K napsána zdobeným písmem a svázaná stuhou.
Až bude přívěsek nakonec prodán, jeho nevyhnutelně vysoká částka se podle britského práva rovnoměrně rozdělí mezi Clarka a jeho přítele, na jehož majetku byl nalezen. Detekce kovů se podle Národní rady pro detekci kovů (NCMD) stává ve Spojeném království stále populárnějším koníčkem a tento příběh jistě přitáhne více než jen pár nových lovců pokladů. Pro zájemce může být Warwickshire dobrým místem, kde začít. List The Guardian uvádí, že za posledních 10 let bylo v kraji nalezeno 9 499 nálezů, z nichž 156 bylo označeno jako poklad.
Jindřich VIII. Tudor (Henry VIII. Tudor) se narodil dne 28. června 1491 v paláci Greenwich a zemřel ve svých 55 letech dne 28. ledna 1547 v paláci Whitehall. Byl následníkem Jindřicha VII. a druhý anglický panovník z rodu Tudorovců.
Jindřich VIII. byl významnou postavou anglické historie. I když větší část svého vládnutí strávil surovým potlačováním protestantské reformace, je známější pro politické spory s římskokatolickou církví. Tyto rozpory nakonec vedly k odloučení anglikánské církve, rušení klášterů, brutálním represím proti katolíkům a ustanovení anglického panovníka jako nejvyššího představeného církve v Anglii. Podporu panovníka získala reformace v Anglii za krátké vlády jeho syna Eduarda VI. a pak až za dlouhé vlády Alžběty I., když po smrti Eduarda VI. Jindřichova dcera z prvního manželství Marie I. Tudorovna přechodně v zemi obnovila vliv římskokatolické církve a papeže. Jindřich zajistil státoprávní spojení Anglie a Walesu. Je věhlasný tím, že měl postupně šest žen a dvě z nich byly jeho přičiněním popraveny.
Byl třetím potomkem a druhým nejstarším synem Jindřicha VII. a Alžběty z Yorku. Roku 1494 byl jmenován vévodou z Yorku. Jako mladší syn byl vychováván pro církevní kariéru, bylo mu poskytnuto prvotřídní vzdělání, a tak ovládal latinu, francouzštinu i španělštinu. Roku 1502 v patnácti letech náhle zemřel jeho starší bratr Artur, který se měl stát následníkem svého otce, a tak jeho místo zaujal mladý Jindřich, který byl jmenován princem z Walesu. Otec Jindřich VII. chtěl udržet dobré vztahy se Španělskem, a tak navrhl, aby se Jindřich oženil s vdovou po Arturovi Kateřinou Aragonskou, nejmladší dcerou Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské. Bylo obvyklé, že takový sňatek musel povolit papež. Na nátlak Isabely byla papežem Juliem II. vydána bula schvalující tento svazek a tak 14 měsíců po smrti bratra byli Jindřich a Kateřina zasnoubeni. Od roku 1509 ztratil Jindřich VIII. zájem na spojenectví se Španělskem a sám tehdy prohlásil, že zasnoubení s Kateřinou Aragonskou bylo vyhlášeno bez jeho souhlasu. Diplomatická jednání o příslibu sňatku pokračovala až do smrti Jindřicha VII. roku 1509. Mladý král Jindřich VIII. si poté sám začal hledat nevěstu. Jeho volba však padla právě na Kateřinu Aragonskou, která byla starší než on sám. Jednak z důvodu, že v celé Evropě nebyla pro něj vhodnější princezna a Anglie si opakovaně žádala spojenectví s mocným Španělskem. Navíc se tvrdí, že Jindřich Kateřinu již od dětství platonicky miloval a díky své ctnosti a skromnosti pro něj byla ztělesněním ideální manželky. S Kateřinou se oženil dne 11. června 1509 a 24. června téhož roku byli ve Westminsterském opatství korunováni. Dva dny nato nechal Jindřich dva nepopulární ministry svého otce, a to Richarda Empsona a Edmunda Dudleyho, uvěznit. Byli bezdůvodně obviněni ze zrady a popraveni. Tento postup pak Jindřich používal často vůči těm, kteří mu stáli v cestě. Jindřich byl renesanční osobnost a jeho dvůr byl centrem vědeckých a uměleckých inovací a přepychu. Byl dobrým hudebníkem, skladatelem a básníkem. Také byl znám jako dychtivý hráč karet a hry v kostky. Byl znamenitým sportovcem a vynikal ve veslování, v lovu a tenisu v jeho tehdejší podobě. Poskytoval i štědré dary církvi. Na rozdíl od obecně tradovaného názoru zřejmě neměl mnoho mimomanželských pletek (s výjimkou žen, které si později vzal). S jistotou se dají uvést pouze vztahy s Bessie Blountovou a sestrou jeho pozdější manželky Mary Boleynovou.
Francouzi představovali nebezpečí s jejich sílící mocí. Roku 1511 proto papež Julius II. vyhlásil Svaté spojenectví proti Francii. Tato aliance se skládala ze Španělska, Svaté říše římské a Anglie. Jindřich VIII. se rozhodl využít této příležitosti k tomu, aby rozšířil anglická teritoria na kontinentu. Se Španělskem uzavřel dohodu z Westminsteru proti Francii. Roku 1513 se Jindřich vylodil ve Francii a v bitvě u Guinegate francouzské vojsko porazil. Jeho švagr Jakub IV. Skotský mezitím napadl na podnět francouzského krále Ludvíka XII. Anglii. Skotský útok však neodvrátil Jindřichovu pozornost od boje o Francouzské území. Později byli Skotové poraženi v bitvě u Floddenu, skotský král byl zabit a tím skončila účast Skotska v této válce. Skotské království, tento odvěký soupeř Anglie na Britských ostrovech, bylo mocensky značně oslabeno.
Jindřich začal být netrpělivý, že se královně Kateřině a jemu nedaří mít potomka mužského rodu. Všechny jejich děti, s výjimkou dcery Marie, zemřely ještě jako malé. Obával se, že pokud nebude mít mužského potomka, mohou po jeho smrti vypuknout spory o následnictví. Roku 1525 se zahleděl do mladé dvorní dámy Anny Boleynové. Ta odolávala jeho svádění a odmítla být jeho milenkou, jako byla před ní její sestra Mary. Anna nakonec využila jeho poblouznění a naléhala na něho, aby se s ní oženil. To Jindřicha přivedlo k myšlence zrušení sňatku s Kateřinou. Je ale možné, že myšlenka na zneplatnění manželství s Kateřinou napadla Jindřicha již dříve a hlavním motivem byla zřejmě touha mít mužského potomka. Proto se obrátil přímo na Svatý stolec, aniž uvědomil kardinála Thomase Wolseyho. Poslal svého tajemníka Williama Knighta s žádostí o zrušení manželství přímo za papežem Klementem VII. Základem jeho argumentace bylo to, že bula vydaná Juliem II. byla vydaná na základě mylných předpokladů, protože manželství Artura a Kateřiny bylo naplněno. Jindřich také žádal o povolení sňatku s další ženou bez ohledu na příbuzenský poměr. Papež byl ale v té době zajatcem císaře Karla V., a tak měl Knight problém se k němu dostat a obdržel pouze příslib podmíněného souhlasu s dalším sňatkem. Jindřich tak byl nucen svěřit tuto věc Wolseymu, který se snažil uplatnit veškeré své schopnosti, aby dosáhl řešení ve prospěch krále. Karel V. se snažil zabránit zrušení sňatku své tety, ale není jisté, jak velký vliv měl jeho nátlak na papeže. Jindřich poznal, že zrušení sňatku s císařovou tetou je málo pravděpodobné a papež nesvolil k novému sňatku, dokud nebyla prozkoumána platnost předešlého. Wolsey byl obviněn z nespolehlivosti a Anna Boleynová dosáhla toho, aby byl odvolán roku 1529 z veřejných funkcí. Kardinál ji sice požádal o pomoc s návratem k moci, ale to ona odmítla. Wolsey poté zahájil tajné spiknutí s úmyslem vyhnat Annu do exilu a začal o tom vyjednávat s královnou Kateřinou a papežem. Poté, co toto spiknutí bylo odhaleno, nařídil Jindřich, aby byl uvězněn, a kdyby nepodlehl nemoci, byl by zřejmě obviněn ze zrady a popraven. Na jeho pozici nastoupil Sir Thomas More, který zpočátku krále podporoval a připojil se k názoru teologů z Oxfordu a Cambridge, že sňatek Jindřicha a Kateřiny je neplatný. Poté, co Jindřich začal zpochybňovat autoritu papeže, Moreovy pochybnosti začaly narůstat. O rok později byla Kateřina vypovězena ode dvora a její komnaty byly přiděleny Anně. Poté, co se zbavila Wolseyho, získala Anna obrovský vliv na politiku. Když zemřel William Warham, arcibiskup canterburský, prosadila, aby jeho místo zaujal kaplan rodiny Boleynů Thomas Cranmer. Ke snižování vlivu Říma v Anglii docházelo postupně. Roku 1532 přednesl Thomas Cromwell, Annin spojenec, v parlamentu několik návrhů, které vyhlašovaly královskou svrchovanost nad církví. Po této akci Sir Thomas More abdikoval na svou funkci kancléře a Cromwell se tak stal nejvlivnějším mužem.
Jindřich si v zimě na setkání s francouzským králem Františkem v Calais zajistil jeho podporu s uzavřením nového sňatku. Okamžitě po návratu do Doveru se Jindřich a Anna Boleynová tajně vzali. Krátce nato Anna otěhotněla, a jak bylo tehdy zvykem, uskutečnil se 25. ledna v Londýně oficiální sňatek. Dne 23. května 1533 Cranmer prohlásil na jednání speciální rady svolané v Duntableském převorství manželství Jindřicha a Kateřiny za neplatné. O pět dní později prohlásil Cranmer sňatek Jindřicha a Anny Boleynové za platný a legitimní. Kateřina byla formálně zbavena titulu královny a následně byla Anna korunována. Dne 7. září 1533 se jí narodila dcera a byla pojmenována Alžběta po Jindřichově matce Alžbětě z Yorku. Parlament odmítl stanovisko papeže a zákonem o následnictví prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za platný. Kateřinina dcera Marie byla prohlášena za nelegitimní a potomci Anny získali nárok na nástupnictví na trůn. Nejdůležitějším odstavcem byl text odmítající jakoukoli cizí autoritu, prince nebo hodnostáře. Od všech dospělých obyvatel království bylo požadováno, aby tento zákon pod přísahou přijali a ti, kteří to odmítli, byli uvězněni na doživotí. Pokud by někdo prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za neplatný, byl by automaticky obviněn ze zrady a popraven.
Mezitím Dolní sněmovna zakázala jakékoli žádosti vůči papeži a vyhlásila tresty za realizaci opatření papežských bul v Anglii. Zároveň byla církev varována, aby neučinila žádná omezení poskytovaných služeb králova souhlasu. Až tehdy papež exkomunikoval krále a Cranmera z církve, prohlásil arcibiskupský dekret týkající se sňatku za zmatečný a manželství Jindřicha a Anny za neplatné. Papežský legát byl vyhoštěn z Anglie a diplomatické styky s Římem přerušeny. Následovalo vydání několika dalších zákonů: Ecclesiastical Appointments Act požadoval, aby kněží volili biskupa navrženého králem, Act of Supremacy deklaroval krále jako nejvyšší autoritu církve v Anglii a Treasons Act určoval, že odmítnutí uznání krále jako nejvyšší církevní autority, bude považováno za zradu a jako takové i trestáno. Anglikánská církev se tak dostala pod kontrolu panovníka. Protestanti ale byli, hlavně kvůli protestům proti Jindřichovu rozvodu, pronásledováni. Mnoho z nich uteklo ze země a to včetně Viléma Tyndala, který byl na Jindřichův popud v zahraničí upálen. Odpor proti Jindřichově církevní politice byl rychle a brutálně potlačen. Mnoho jeho kritiků, včetně kardinála Fishera a sira Tomáše Morea (někdejšího Jindřichova kancléře), kteří odmítli přísahat věrnost králi jako nejvyššímu představiteli církve, bylo popraveno.
Manželství Jindřicha a Anny nebylo šťastné. Anna nebyla ochotna přijmout podřízenou roli a Jindřicha rozčilovala její popudlivá a prudká povaha. Po falešném těhotenství nebo potratu roku 1534 začal Jindřich považovat její neschopnost dát mu mužského potomka za zradu a jednal s Cranmerem a Cromwellem o možnosti opustit Annu, aniž by se musel vrátit ke Kateřině. Dne 8. ledna 1536 se král dověděl, že jeho první manželka Kateřina zemřela. Anna byla znovu těhotná a obávala se následků toho, že by se jí znovu nenarodil syn. Její život by se ocitl v ohrožení, protože pokud by se jí Jindřich zbavil, mohl by se znovu oženit a nikdo by jeho sňatek nemohl zpochybnit. O něco později byl při turnaji Jindřich zraněn a krátkou dobu se zdálo, že je zraněním jeho život ohrožen. Když tuto zprávu oznámili Anně, utrpěla šok a potratila. Později se zjistilo, že Anna potratila syna. Zdá se, že tato příhoda byla počátkem konce jejich manželství. Poté, co se Anna i on zotavili, prohlásil Jindřich, že jejich sňatek byl dílem čarodějnic. Do jeho přízně se dostala královnina dvorní dáma Jana Seymourová. Bratrovi Anny, Georgeovi Boleynovi, bylo odmítnuto udělení podvazkového řádu, který byl místo něho udělen bratru Jany Seymourové. Pět mužů, včetně Annina bratra, bylo poté uvězněno a obviněno ze zločinů jako krvesmilství, zrady a sexuálních styků s královnou. Dne 2. května 1536 byla Anna uvězněna v Toweru. Byla obviněna z cizoložství, krvesmilstva a odsouzena k trestu smrti. George Boleyn a ostatní muži byli popraveni 17. května a Anna Boleynová byla sťata mečem dne 19. května 1536. Kat byl pro tento způsob popravy, který nebyl v Anglii běžný (používala se mj. sekyra), povolán z poslední anglické državy na francouzské půdě, přístavu Calais.
Den po popravě Anny Boleynové se Jindřich zasnoubil s Janou Seymourovou, kterou si o deset dní později vzal. Jindřich vydal souhlas s anexí Walesu a tím došlo k sjednocení obou zemí v jednu. Tento zákon byl následován vydáním zákona o nástupnictví z roku 1536, který deklaroval jako Jindřichovy následníky jeho potomky s Janou Seymourovou, děti Kateřiny a Anny byly prohlášeny za nelegitimní a vyloučeny z možnosti nástupu na anglický trůn. Králi byla dána možnost změnit pořadí v nástupnictví na trůnu v jeho závěti. Roku 1537 se Janě narodil syn Eduard, pozdější král Eduard VI. Porod byl velmi těžký a královna krátce po něm dne 24. října 1537 zemřela. V tomtéž roce byly všechny zbylé kláštery zrušeny a jejich majetek propadl králi. Opati a převorové ztratili svá křesla ve Sněmovně lordů a jejími členy zůstali pouze arcibiskupové a biskupové.
Sňatek s Annou Klevskou byla převážně otázka politiky. Ve stejné době se Svatá říše Římská spojila s Francií a uvažovalo se o útoku na Anglii. Spojenecké síly protestantského Klevska by pro takový boj představovaly obrovskou výhodu. Přesto se Jindřich nechtěl ženit, dokud svou nastávající nespatří. Vyslal za ní několik svých rádců, aby mu podali zprávu o její podobě. Annino vychování však nedovolovalo se odhalovat a družit s cizími lidmi, proto zůstala skryta až do příjezdu Jindřichova dvorního malíře Hanse Holbeina mladšího. Když pak Jindřich spatřil Annu poprvé na vlastní oči, byl údajně jejím vzhledem velmi zklamán. Podle tehdejšího obyčeje byl její portrét zřejmě velmi zidealizovaný a vyhnul se zobrazení některých nedostatků; uvádí se, že Annina tvář nesla stopy po prodělaných neštovicích a díky fototypu pleti měla obličej celý flekatý od pigmentových skvrn. Král se prý nedokázal opanovat a jednou ji nazval "vlámskou kobylou". Anna navíc neuměla anglicky a král ani slovo německy. Jindřich ji však pod hrozbou války ze stran Španělska, Francie a případně i hněvu Klevska nemohl poslat zpátky. Svatba se uskutečnila dne 6. ledna roku 1540 v Greenwichi. Už svatební noc však nedopadla dobře a k intimnímu vztahu mezi Jindřichem a Annou zřejmě nedošlo ani v dalších dnech. Jindřich se později vyjádřil: "... nic v sobě nemá pěkného a vypadá špatně zepředu i zezadu. Povislá prsa i jiné znaky ve mně vyvolaly jistotu, že již není pannou. Její tělo nemá nic, co by vyvolalo jakékoli touhy." Anny se ovšem nikdo neptal, co ona soudí o Jindřichovi, který měl tehdy už 145 cm v pase, neléčitelný zapáchající bércový vřed na noze a nejspíš také trpěl impotencí.
Kateřina Howardová byla poslána z venkova do Londýna jako dvorní dáma princezny Marie a Anny Klevské. Věděla, že jako dívka bez věna, byť z dobrého rodu, nesežene dobrou manželskou partii. Přesto se do ní zamiloval tichý mladý králův společník Thomas Culpepper. Tajně se scházeli a hovoří se rovněž o jejich zasnoubení, avšak důkazy nemáme. Její katolický strýc Howard byl svědkem královy exkomunikace ze svaté církve, protestantské svatby s jeho neteří Annou Boleynovou a poté s Němkou Annou Klevskou. S cílem navrátit Anglii "pravou" víru, oženil svou dceru s nemanželským synem Jindřicha VIII. a Jindřichovi nabídl jako milenku svou neteř Kateřinu Howardovou. Král, který strávil poslední půl rok v nejspíše nenaplněném manželství s Annou Klevskou, požádal o rozvod. O 30 let mladší Kateřinu si hodlal vzít, neboť mu zřejmě připomínala Annu Boleynovou, kterou sice nechal popravit, nicméně se tvrdí, že ji miloval nejvíce ze svých žen. Přestože se Kateřina zaslíbila jinému, byla svou rodinou donucena si krále vzít nedlouho po jeho rozvodu s Annou Klevskou, aby spasila Howardův rod a katolickou víru. Svatba se uskutečnila v tajnosti roku 1540. Mladičkou dívku Jindřich zpočátku vášnivě miloval a věřil, že konečně nalezl tu nejlepší manželku svého života. Jindřich byl ale v té době už starší muž a trpěl celou řadou nemocí, včetně hnisajícího vředu na noze, který mu značně ztěžoval chůzi, což Kateřina Howardová nesla velmi těžce. Měla ráda život, zábavu, tanec a společnost lidí svého věku. Protestantská strana v čele s rodem Seymourů měla strach, že pokud mladá královna porodí nového syna, bude ohroženo nástupnictví malého Eduarda Tudora Seymoura, proto hledala záminku, pro kterou by mohli Kateřinu odstranit. Kateřina se i nadále přátelsky stýkala s Thomasem Culpepperem. Nicméně znala příběh své popravené sestřenice Anny Boleynové, proto by neudělala nic, co by ohrozilo její postavení u krále. Přesto těchto schůzek využila protestantská strana a rozhodla se královnu a celý rod katolických Howardů zničit. Králi podal tajné informace Thomas Cranmer, arcibiskup canterburský, který mu již dobře posloužil při rozvodu s jeho první ženou Kateřinou Aragonskou. Jeho udání hovořilo o Kateřininém mladickém vztahu s učitelem spinetu Manoxem, kterého vystřídal chudý šlechtic Derham. Král chtěl hodit celou záležitost za hlavu, nicméně k těmto udáním se přidala i informace o schůzkách Kateřiny s Thomasem Culpepperem, proto poslal za královnou Cranmera, aby z ní vytáhl doznání. Kateřina se pod nátlakem přiznala k dětské platonické lásce k Manoxovi a nevinném vztahu s Derhamem, protože netušila, že by její mladické pletky mohly způsobit nějaký problém. Král ji nechtěl obvinit, ale již s ní nedokázal žít, proto ji poslal do kláštera, kde strávila několik měsíců. Jindřich ji zde přátelsky navštěvoval a obvinění stále odkládal. Stále zamilovaný učitel hudby Manox podal svědectví proti Derhamovi při své obhajobě a byl zproštěn viny. Derham byl mučen a poté popraven velmi krutým způsobem, který se používal jen pro nejhorší zločiny. Byl tažen oprátkou za krk do výšky, těsně před smrtí odříznut, poté mu byly uřezány genitálie, otevřeno břicho a jeho vyvrhnutá střeva byla ještě za jeho života spálena. Poté byl rozčtvrcen. Thomas Culpepper se k platonické lásce ke své sestřenici Kateřině Howardové přiznal dobrovolně a byl roku 1541 popraven za zradu pouze stětím hlavy. Většina členů rodu Howardů byla zatčena a 13. února 1542 byla po necelých dvou letech manželství s Jindřichem VIII. popravena i Kateřina. Její poslední slova patřila Thomasi Culpepperovi. Řekla, že by raději umírala v poklidu a chudobě jako jeho žena, než mít v moci celý svět jako královna Anglie. Že umírá ráda, protože chce být potrestána za to, že je zodpovědná za Thomasův život, neboť kdyby králi ihned řekla, že je zaslíbena jinému, ani ona nebo Thomas by nemuseli trpět.
Roku 1543 se oženil se svou poslední manželkou, bohatou vdovou Kateřinou Parrovou. Ta byla svým přesvědčením, na rozdíl od Jindřicha, který byl konzervativec, protestantka. Tento rozpor pro ni mohl být nebezpečný a roku 1545 se dokonce octla v nebezpečí, že bude vyšetřována pro kacířství, ale byla moudrá a přijala podřízené postavení. Pomohla Jindřichovi usmířit se s jeho prvními dvěma dcerami Marií a Alžbětou. Roku 1544 jim zákon přijatý parlamentem vrátil nástupnické právo na anglický trůn (v pořadí po princi Eduardovi), i když na ně bylo stále pohlíženo jako na Jindřichovy nelegitimní potomky. Jindřichova náladovost a podezíravost se s jeho stárnutím a zhoršujícím zdravím stále více stupňovala. Král si počínal stále bezohledněji a z malicherných příčin dával popravovat své domnělé odpůrce, spolupracovníky a někdejší přátele. Politické popravy provázely celé období Jindřichovy vlády, jejich první obětí se stal Edmund de la Pole, vévoda ze Suffolku roku 1513, a tou poslední Henry Howard, hrabě ze Surrey roku 1547, pouhý týden před Jindřichovou smrtí. Podle Holinsheda bylo za Jindřichovy vlády v Anglii popraveno asi 72 000 osob, možná i více, toto číslo však zahrnuje nejen politické popravy nařízené králem, ale i popravy odsouzených kriminálníků. Zároveň se silně zhoršovalo jeho zdraví. Stárnoucí, silně obézní král trpěl v důsledku špatné životosprávy diabetem 2. typu a dnou, sužovaly ho migrény a postupně se zhoršujícím vředovým onemocněním nohou. V posledních letech života měl král obtíže s chůzí a při usedání a vstávání ho museli podpírat jeho dvořané. V posledních dvou letech života byl Jindřich čím dál tím více odkázán na kolečkové křeslo.
Jindřich VIII. zemřel dne 28. ledna 1547, příčinou smrti byla buďto embolie, nebo sepse způsobená vředovým onemocněním nohou. O tři dny později byl pohřben v kapli svatého Jiří na hradě Windsor. Jeho nástupcem se stal jeho devítiletý syn Eduard VI., za jehož protektora byl prohlášen Edward Seymour, 1. vévoda ze Sommersetu, bratr Jany Seymourové. Po svém otci, který byl na rozdíl od svého syna spořivý, zdědil obrovský majetek, jehož hodnota je odhadována na 1 250 000 liber. Většinu z tohoto bohatství utratil Jindřich na provoz svého dvora, včetně financování stavebních úprav královských paláců. Další velký příjem představoval prodej cenností zrušených klášterů a příjem z půdy zabavené klášterům s ročním výnosem asi 120 000 liber. Aby vyřešil své finanční problémy, musel nechat razit nové mince v letech 1526 a 1539, ale přes snahu svých ministrů omezit plýtvání u dvora Jindřich zemřel jako dlužník.
I když hlavní motivací bylo vyřešení osobních problémů, je jeho největším počinem odluka anglikánské církve od Říma. Rozpuštění klášterů znamenalo velký přesun majetku a vlivu od církevních hodnostářů na šlechtu. Jindřichovo rozhodnutí ustanovit regentskou radu svého syna, jejíž členové byli nakloněni reformaci, pod vedením Edvarda Seymoura znamenalo konsolidaci a prohloubení reformace.
Spolu s Alfrédem Velikým a Karlem II. je Jindřich tradičně považován za zakladatele Royal Navy. V době své vlády investoval velké prostředky do stavby lodí, doků (Portsmouth) a inovací výzbroje (použití děl ve výzbroji lodí). Faktem je, že v té době se stále ještě nejednalo o pravidelnou flotilu lodí, ale panovník požadoval účast soukromě vlastněných plavidel. S ohledem na nebezpečí invaze ze strany Francie a Španělska nechal Jindřich posílit obranu pobřeží, především Doverský hrad a nová opevnění od východní Anglie až po Cornwall, na jejichž stavbu byl použit většinou materiál ze zrušených klášterů.
Kateřina Aragonská se narodila dne 16. prosince 1485 v Alcalá de Henares a zemřela ve svých 50 letech dne 7. ledna 1536 na zámku Kimbolton. Byla to anglická královna a první manželka Jindřicha VIII. Tudora. Byla dcerou katolických španělských králů Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské. Po své matce byla také prapravnučkou anglického krále Eduarda III., neboť jejím prapradědečkem byl Jan z Gentu, jeden ze synů Eduarda III. Jejím životním heslem bylo Skromnost a oddanost (anglicky: Humble and Loyal). Narodila se v arcibiskupském paláci v Alcalá de Henares u Madridu jako nejmladší z pěti dětí španělských panovníků Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské. Už v roce 1489 byla uzavřena smlouva mezi anglickým a španělským dvorem o sňatku tehdy tříleté Kateřiny s teprve dvouletým následníkem anglického trůnu Arturem Tudorem, synem krále Jindřicha VII. Kateřina Aragonská byla bílé pleti, plavovlasá a modrooká jako všichni z rodu Trastámarů, kteří pocházeli od anglické princezny Kateřiny z Lancesteru. V září roku 1501 opustila Španělsko a nastoupila cestu po moři za svým budoucím manželem. 14. listopadu 1501 se v Londýně konala svatba mezi patnáctiletou španělskou princeznou a o rok mladším Arturem. Po svatbě manželé pobývali na hradě Ludlow, který Arturovi jako princi z Walesu náležel. Krátce na to oba mladí manželé těžce onemocněli horečnatým onemocněním, patrně hemoragickou horečkou. Zatímco tělesně vyspělá Kateřina nemoc přestála, její drobný manžel jí podlehl a Kateřina se stala po čtyřech měsících manželství vdovou.
Kateřinin otec do té doby nevyplatil Jindřichovi VII. věno své dcery a nyní, když Kateřina ovdověla, odmítal je vyplatit tím spíš. Anglický král se ale nechtěl věna vzdát a Kateřina musela zůstat v Anglii. Bylo jí souzeno čekat, až doroste nový následník trůnu, o šest let mladší princ z Walesu Jindřich a ona se bude moci provdat za něj. Situace se ale pro Kateřinu nevyvíjela dobře. Když zemřela její matka Isabela Kastilská, rozhodl se Jindřich VII. najít pro svého syna vhodnější nevěstu, jelikož sňatek s Kateřinou už se mu nezdál tak výhodný. Kateřina se ocitla ve velmi nepříjemné situaci. Král jí sdělil, že od této chvíle nemá vůči ní žádné závazky a přestal jí poskytovat finanční podporu. Po čase dokonce odmítl dodávat na její malý soukromý dvůr také jídlo a finanční prostředky na vydržování služebnictva. Zoufalá Kateřina prosila v dopisech svého otce, aby jí finančně vypomohl.
Po dlouhém období nejistoty se situace obrátila v Kateřinin prospěch ve chvíli, kdy král Jindřich VII. dne 21. dubna 1509 zemřel. Trůnu se ujal jeho syn Jindřich VIII., který byl pevně rozhodnut vzít si za manželku právě Kateřinu, kterou již od dětství obdivoval. Navíc se v Evropě tehdy nenacházela jiná, stejně urozená nevěsta ve vhodném věku. Pro tento sňatek bylo však zapotřebí dispensu papeže, jelikož si Kateřina měla vzít bratra svého zemřelého manžela, což jinak nebylo přípustné. Papež Julius II. dispens udělil poté, co budoucí nevěsta prohlásila, že předchozí manželství nebylo naplněno. Král Jindřich VIII. si vzal Kateřinu za manželku dne 11. června 1509.
Kateřina byla v zemi oblíbená už jako princezna, proto poddaní s mladou královnu soucítili i v jejím dalším utrpení. V roce 1510 porodila mrtvé dítě, o rok později zemřel ani ne dvouměsíční syn, narozený 1. ledna 1511, princ Jindřich. Kateřina následně prodělala ještě několik potratů a porod dalšího mrtvého syna. V únoru 1516 nakonec přivedla na svět dceru Marii, pozdější královnu Marii I. V roce 1518 však Kateřina opět potratila. Manželství bylo poměrně šťastné pro oba dva (s občasnými královými nevěrami) po dobu 18 let, dokud se král nezačal vážně zabývat problémem nutnosti mít mužského potomka, následníka trůnu, a zřejmým koncem královniny plodnosti. Bylo zřejmé, že od Kateřiny se již dědice nedočká, a proto se rozhodl vdovy po bratrovi zbavit. Papež se však postavil za Kateřinu a proti rozvodu. Kateřina se rozhodla bojovat za zachování svého manželství všemi prostředky a pomoc hledala u svého synovce, císaře Svaté říše římské a španělského krále Karla V., který byl v té době nejmocnějším panovníkem Evropy. Ten také vyvíjel tlak na papeže, aby rozvod v žádném případě nepovolil. Stejně silný tlak byl však na papeže činěn i ze strany anglického krále, za kterého vyjednával jeho kancléř, kardinál Thomas Wolsey. Jindřich VIII. tvrdil, že když si Kateřinu bral, nebyla již pannou, což znamená, že její první manželství s jeho bratrem Arturem Tudorem bylo naplněno a druhé manželství je tedy neplatné. Dne 25. ledna 1533 se Jindřich VIII. tajně oženil se svou láskou Annou Boleynovou. Sňatek s Kateřinou zrušil parlament 23. května 1533 a následně (údajně pod nátlakem) i anglické duchovenstvo bez souhlasu papeže. Dcera Marie se tak stala nemanželskou. Dne 7. září 1533 nová královna Anna Boleynová Jindřichovi porodila dceru, pozdější anglickou panovnici Alžbětu I., a v březnu 1534 papež Klement VII. schválil Jindřichův rozvod s Kateřinou. Přesto byl panovníkův rozkol s římsko-katolickou církví již neodvratný a postupně se upevňovalo postavení anglikánské církve, jejíž hlavou se prohlásil sám král. Kateřina Aragonská prožila nezáviděníhodný život plný útrap a nespravedlnosti. Až do konce bojovala o zajištění práv své dcery Marie. Zemřela 7. ledna 1536 na zámku Kimbolton.
Syna, pozdějšího Eduarda VI., se král dočkal ze svazku s Janou Seymourovou. Eduard však zemřel v šestnácti letech. Na anglický trůn pak nastoupila Kateřinina dcera jako královna Marie I.
- Kateřina zemřela v osamění, ale pod kontrolou svého osobního lékaře Ferdinanda de Victoria, který dal její tělo pitvat a ostatky balzamovat. Ukázalo se, že její srdce je zčernalé. Dlouho se za příčinu smrti označovala otrava (z rukou Anny Boleynové či samotného krále). Nynější experti se domnívají, že to byla rakovina, o níž se tehdy příliš nevědělo; ostatně o 23 let později Kateřinina dcera Marie patrně rovněž zemřela na rakovinu.
- Místo pohřbu v opatství Petersborough zvolil král Jindřich VIII., ten také pohřeb zaplatil a vybral loajálního řečníka, sám se však pohřbu princezny vdovy z Walesu nezúčastnil. Procesí 600 černě oděných žen organizovala neteř krále Jindřicha VIII. Eleanor Brandonová. Původní prostý hrob byl považován za dehonestující, rakev byla za vlády Kateřininy dcery Marie Tudorovny vyzvednuta a přenesena do ochozu katedrály v Petersborough, kde byl vztyčen monumentální pomník, o století později zničený žoldnéři Olivera Cromwella během občanské války.
- Současný hrob v katedrále v Peterborough (středovýchodní Anglie) kryje starý náhrobní kámen v podlaze ochozu a druhý náhrobek z černého mramoru s rytými znaky a nápisy z viktoriánského období, postavený při opravách katedrály v roce 1891 z prostředků katolických dam z Anglie, Skotska, Irska, Austrálie a Ameriky.
Kateřina byla vzdělaná v kultuře, náboženství, filozofii a historii, znala kromě rodné španělštiny angličtinu, francouzštinu a latinu. Patřila k nemnohým představitelkám renesančního humanismu, podporovala na svém dvoře Thomase Morea, korespondovala s Erasmem Rotterdamským, podporovala univerzitní koleje v Cambridge a v Oxfordu, objednala si u Juana Luise Vivese knihu Vzdělání křesťanské ženy, kterou jí autor v roce 1523 v úvodu připsal. Současníci ji shodně hodnotili jako úspěšnou a aktivní organizátorku, političku a podporovatelku práv utiskovaných a chudých. I její nepřítel Thomas Cromwell o ní řekl: "Nebýt ženou, patřila by k nejvýznamnějším hrdinům historie." Úspěšně intervenovala za odsouzené londýnské rebely a řídila program na pomoc chudým. Byla velmi zbožnou katoličkou, jejím osobním kaplanem byl Thomas Abell. Neuzavírala se do bigotní omezenosti, odmítala reformní učení Martina Luthera, ale souhlasila s některými názory Filipa Melanchthona, v Anglii tolerovala islám. Poslední dva roky života strávila v osamění na zámku Kimbolton, vstoupila jako sestra do třetího řádu sv. Františka, denně se modlila ve své kapli, do které vstupovala jako kajícnice oděná jen v hrubém vlněném rouchu (kutně cilicium). Odepření mužských potomků chápala jako Boží trest.