Stará cesta

První písemná zpráva o obci Ruda (okres Rakovník) pochází z doby předhusitské, kdy se prudce prohlubovaly třídní rozdíly ve společnosti. Také církevní moc se tehdy zvětšovala. Rozmařilost církevních hodnostářů budila odpor lidu. Pražský arcibiskup proto nařídil generální vizitaci v celé pražské arcidiecézi. V prosinci 1379 prováděl Pavel z Janovic vizitaci v děkanátu slánském. Tehdy se také objevil v Novém Strašecí. Výslechem hospodyně, rychtáře a konšelů bylo zjištěno, že plebán Ulrich měl za konkubínu služku Anku, s níž má sedmileté děvče Ludmilu a ta bydlí u paní Čeňkové v Rudě. Vizitační protokol Pavla z Janovic nám tak dává písemnou zprávu u Rudě, je z 5. prosince 1379. 

Ještě před husitskou revolucí nacházíme jednu zprávu o Rudě. Roku 1302 se přiznal na mučení na Hradě pražském čeledín Jílek, že se svým pánem Ondřejem a dalšími kumpány oloupili na silnici u Rudy lidi pána opata z Plasů. O všech loupežích věděl pan Albrecht z Kolovrat. 

Za panování Zikmunda Lucemburského vlastnil Rudu vladyka Jan Rudský. Ve svědectví o majetku Zikmunda z Kačice se uvádí 25. listopadu 1434 jako jeden ze svědků. Roku 1354 měl Rudu v majetku Heřman Rudský na Chotěšovci. Roku 1521 byl majitelem Jan Hrzek ze Mšece a před rokem 1525 Zdebor z Rostok a na Rudě. V obci stávala tvrz, ale dnes není po ní ani památky. Podle polohy obce je zřejmé, že tvrz nestála na návrší, ale někde v rovině. Mohla se nalézat blíže středu vsi, pravděpodobně obklopena vodou. V roce 1534 byl majitelem Rudy Hanuš Nostic na Rudě. Nosticové byli původně rytíři, později hrabata, kteří se jmenovali dle svého rodového sídla Nostice u Budišína v Lužici. Po smrti Hanuše v roce 1556, zdědil Rudu syn Burjan z Nostic, který ji vyměnil roku 1582 s císařem Rudolfem II. za ves Kounov. Stalo se to pro panovníkovu honební kratochvíli. Přilehlé pole a louky byly velmi vhodné k založení královské bažantnice. Víme o ní, že se rozprostírala na sever při silnici, vedoucí z Rudy do Pecínova. 

Od nepaměti vedla Rudou důležitá zemská cesta z Prahy do Chebu. Vedla přes Slovanku a Rynholec, ale ne v místech dnešní silnice, protože zde byly bažiny. Odbočovala poněkud na sever do míst, kde byla půda pevná. Po ní se vjíždělo do Rynholce od severu, pak odbočovala do Pecínova a do Rudy vstupovala kolem zmíněné tvrze. Odtud k hájovně Pátecká lísa, kde se spojovala s cestou vedoucí ze Strašecí do Rakovníka. Před bitvou na Bílé hoře postupovalo císařské a bavorské vojsko ve dne 5. až 7. listopadu 1620 po silnici z Rakovníka na Prahu. Tyto dny byly pro Rudu i okolní obce krušné, protože vojáci si směli přilepšovat ke stravě loupením. Po bělohorské bitvě a v době třicetileté války bylo v naší krajině velmi zle. Krajem procházeli nepřátelští vojáci, loupili a vraždili. Vesničané často utíkali do lesů, aby zachránli alespoň část majetku, nebo holý život. V roce 1639 vtrhl do Čech předvoj švédských vojsk. V říjnu toho roku se usídlil ve Strašecí nejvyšší vojevůdce Leopold Vilém se svým hlavním stanem. Podle berní ruly z roku 1654 byla obec Ruda pustá, žil zde pouze jeden hospodář, 15 gruntů a chalup bylo neobydleno. V roce 1676 bylo již osídleno 11 usedlostí. K Rudě patřilo již v dřívějších dobách několik samot. Byly to mlýny, hájovny a pak dvě osady Brejl a Amalie. Kolem roku 1600 byly v Rudě tři mlýny. Další samoty byly hájovny a jedna fořtovna na Brejli. Nejblíže k Rudě byla hájovna Pátecká, pak Rudská, na Zeleném dolíku (později patřila k Řevničovu), Hořkovec (dnes Lány), na Brejli a Maxovna (č.p. 9). Hájovna na Brejli se uvádí již v roce 1655. Samota se později rozšířila v osadu. V roce 1821 zde žilo 28 rodin a celkem 135 lidí. Druhá osada - Amalie vznikla později. Dvůr Amalie byl založen roku 1830 a nazván podle manželky Karla Egona z Fürstenberka Amalie Kristiny Bádenské. Později zde byl postaven lihovar a ovčín. V katastru obce Rudy byl dostatek pěkných rybníků, které sloužily jednak k chovu ryb, ale i k pohánění vodních mlýnů a pil. Nad vsí pod ovčínem byl panský rybníček, ve středu obce Brůdek (zde patrně stála tvrz) a ještě ve vsi Podhrázský rybník. Za vsí k Pecínovu Bambásek, Bažantnický rybník, na jih od obce Jírovský a Hasmanovský, dále Zástřelský (dnes Pilský), pod silnicí z Rudy na Rakovník Slatinský rybník (dnes Dolní Kracle). Na potoku Klíčava stávaly dvě pily na vodní kola a tři mlýny. Počátky dolování na rudském katastru sahají k roku 1853. V té době se dle dostupných pramenů pustili do hledání ložisek kamenného uhlí bratři Barthelmusové na parcelách č. 127, 128 a 129. Postupně vznikaly šachty a šachtičky i jinde. Jeden důl byl za Hranatou skálou. "Na rovinách" v lese i na polích za Horní Rudou bylo kolem roku 1869 asi 19 šachtiček. Všude se dobývalo černé uhlí. Šachtičky vznikaly a brzy zanikaly. Síla sloje byla slabá, šachtice nebyly hluboké a proto se do nich lezlo po žebříku.

O významnosti jak Chebské cesty, tak Staré cesty, svědčí nález unikátního pokladu právě na Rakovnicku. Jedná se o nález luxusních šperků, které před více než 1 500 lety (tedy z doby stěhování národů) musely být vyrobeny pro jednu z nejvýznamnějších osobností své doby. Jedná se o výstavnou přezku zdobenou drahokamy a prsten pocházející z 2. pol. 5. století našeho letopočtu - zřejmě pochází z ukrytého lupu, přičemž přezku pachatelé rozlámali na tři kusy, a to nejspíš kvůli dělení kořisti. Nedaleko od toho nálezu (2 km) na Staré cestě byl navíc objeven pozlacený stříbrný závěs koňské ohlávky z konce 6. století. Ten patrně kdosi ztratil.  

Přezka, zcela zjevně vyrobená v některé středomořské zlatnické dílně pracující pro císařský dvůr (možná v Konstantinopoli nebo v Ravenně) musela patřit nějakému králi či komusi z jeho nejbližších; možná vyslanci. Masivní zlatý artefakt vyrobený pomocí náročné přihrádkové techniky je navíc zdobený broušenými českými granáty (jde o nejstarší doložené použití českých pyropů ve šperkařství), ale i almandiny (analýza prokázala, že jsou z Indie a Srí Lanky) a třemi kousky zeleného skla. Lidé, kteří šperk získali, se přezku zřejmě právě proto nerozpakovali zničit: zjevně stáli jen o zlato. Z okolností nálezu archeologové odvozují, že drahokamy ani umělecká hodnota je nezajímaly. Pytlíček s rozlámanou přezkou a prstenem kdosi ukryl u cesty - vyzvednout si je už ale nikdo nepřišel. Vědci předpokládají, že mohlo jít o kořist z vykradeného hrobu; na Rakovnicko pouze přivezenou. Pokud je tento předpoklad správný, neležela přezka v hrobě dlouho: v zadní části někdo vylámal nýty, aby ji oddělil od kůže, k níž původně byla připevněna...

Také o něco mladší ozdobný závěs ohlávky, podle všeho náhodně ztracený, představuje unikát. Náročná výzdoba vrubořezem v podobě helmic je srovnatelná jedině s nálezy z takzvaného vendelského období v jižní Skandinávii a v Anglii. Ta někdejší cesta na Rakovnicku, o níž archeoložka Blažková prozradila jen to, že hledat ji v křivoklátských lesích by byl omyl a nachází se jinde v regionu, tedy musela mít ve své době opravdu mimořádný význam. Stejně jako cíl, kam vedla. Vědí archeologové něco víc?