Partyzáni v okolí obce Ruda
Obec Ruda se nachází asi 2,5 km jihozápadně od Nového Strašecí v okrese Rakovník. První zpráva o obci pochází z roku 1437, kdy zde sídlil vladyka Jan Rudský. V roce 1932 měla tato obec 870 obyvatel a evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, družstvo pro rozvod elektrické energie v Rudě, 2 holiči, 2 hostince, kovář, krejčí, mlýn, obuvník, pekař, rolník, 4 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky.
Dne 26. srpna 1899 se v novostrašeckém Pecínově narodil Antonii a Františku Frýdlovým syn Václav Frýdl. Václav absolvoval povinnou školní docházku v Novém Strašecí, kde se také vyučil zedníkem. Touto profesí se také živil. V roce 1924 se oženil s Marií Kyndlovou z Rudy, která až do té dloby sloužila v Praze, v rodině vrchního ředitele Zemské banky, Dr. Emila Roose. Mladí manželé po svatbě bydleli u rodičů nevěsty, a to ve velmi stísněných podmínkách. Václav Frýdl tehdy pracoval v lese s panem Kořánem, který mu nabídl jednu místnost k obývání u sebe v chalupě. Tato chalupa, bývalá fürstenberská hájovna, byla v majetku Státních lesů Křivoklát, které ji nyní pronajímaly panu Kořánovi coby lesnímu dělníkovi. Nabízenou světnici bylo ale nejprve třeba přizpůsobit k bydlení - vymalovat a nabít podlahu. Pak už se Václav s Marií mohli přestěhovat na "samotu u lesa" do č.p. 22. V roce 1925 se jim narodil první syn Zdeněk, o rok později Jaroslav, v roce 1929 Václav a jako poslední v roce 1935 se narodila dcera Jaroslava.
Život na samotě nebyl už před válkou jednoduchý, a to hned z několika důvodů. Manželé Kořánovi nechtěli Frýdlovým povolit chovat jakékoli zvíře, tedy ani hospodářské ne. Oni sami jich měli ale několik. Po celou dobu společného soužití si však vymezovali na celou usedlost výsostní právo a bez jejich souhlasu se tam nesmělo nic změnit. Na venkově si v období první republiky asi jen těžko umíme představit rodinu bez jakéhokoli dobytka. Rodina si tak musela všechno kupovat. Jenže peněz nebylo také nazbyt. Matka byla v domácnosti a otec, tehdy pracující na opravě lesních cest, dostával 7 korun denně. Aby si přilepšil, začal ve 2. polovině 30. let pracovat na československém lehkém opevnění. K výkonu této práce potřeboval povolení od lesního úřadu, které získal. Denně tak chodil pěšky k Unhošti, později si pořídil kolo, aby ušetřil nějaký čas. Pravděpodobně pracoval na opevnění A - 4 Družec, které procházelo mezi obcemi Bratronice a Bezděkov. Poté, co v září 1938 práce na československých opevněních skončily, začal Václav Frýdl opět pracovat v lese
V roce 1940 zemřel ve svých 90 letech pan Kořán a o tři měsíce později zemřela i jeho manželka. Od té doby bydleli Frýdlovi v chalupě sami. Obývali nyní dvě místnosti. Pan Frýdl pracoval během 2. druhé světové války v lese. Buď opravoval lesní cesty, nebo hájovny v okolí (Maxovna, hájovna na Horácké Líse, na Hané u Rakovníka). Pokud bylo málo sil na těžbu dřeva, vypomáhal i tam. Jeho žena byla i během války stále v domácnosti a chodila vypomáhat jednotlivým sedlákům na pole. Pracovala např. na chmelnici u Ing. Frolíka. Z každé brigády přinesla pro rodinu něco k jídlu, košík brambor, mléko apod. Dne 5. března 1942 byl Václavu Frýdlovi udělen předešlým desetiletým pobytem domovský list, kterým získal v obci Rudě domovské právo.
Samota je od vesnice vzdálená přibližně 800 metrů, z toho vyplývá, že většina informací o dění v obci za protektorátu se k rodině Václava Frýdla nedonesla. To platí především pro prvních pět let války. V posledním roce, šestém, se naopak na samotě odehrávaly věci, o kterých se nevědělo v obci. Především časté návštěvy partyzánů v chalupě. V noci ze 16. na 17. března 1945 seskočila nad křivoklátskými lesy skupina Zelený les Kvůli nepříznivým povětrnostní podmínkám došlo k velkému roztroušení jednotlivých členů skupiny po křivoklátských lesích. Větší část útvaru dopadla do odlesněného prostoru mezi dvorem Maxov (dnešní Doupno) a dvorem Amálie.
Zástupce velitele Pavel Litviněnko dopadl k myslivně Jezírka u Nové Huti pod Nižborem. Pavel Andrejevič Litviněnko se narodil 27.06.1924 v v ruském městě Chreščatij a zemřel 13. září 1990 v Tule. Získal Řád slávy 3. stupně, Řád slávy 2. stupně, medaili Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941 - 1945, medaili Za dobytí Berlína, Řád slávy 1. stupně, Titul hrdina socialistické práce a Zlatou medaili srp a kladivo, Leninův řád (1943 - 1991), Řád vlastenecké války 1. stupně (1985 - 1991).
(Nedaleko od Jezírek je Pomník Obrany národa - který připomíná oběti odbojové skupiny Obrany národa, která aktivně vystupovala proti okupaci fašisty. V ní bylo zapojeno i několik mých předků)
Obě místa jsou od sebe vzdálená přibližně 30 kilometrů. Bylo tehdy značně složité rozptýlenou skupinu opět spojit. Po deseti dnech se to ale podařilo. Zásluhu na tom má civilní obyvatelstvo (hajní, lesní dělníci, obyvatelé osady Brejl a členové ilegální komunistické strany v Novém Domě), které pátralo po dalších členech oddílu a nakonec zprostředkovalo výsadku schůzku v Myší díře v osadě Brejl u Václava Černého v chalupě.
Pamětník Zbyněk Kožnar spolupracoval s uprchlými sovětskými zajati, ke kterým jednoho dne přišel Rus. Dozvěděli se od něj, že se jmenuje Nikolaj Šimirov a hledá svou skupinu. Setkání Nikolaje a zajatců bylo ale výjimečné, protože obyčejně se parašutisté, z pochopitelných důvodů, se zajatci setkávat nechtěli. Nikolaj Šimirov tvrdil, že seskočil u Nového Jáchymova, kde zahrabal suché baterie, automatickou pistoli a ruční granát. Civilisté, Zelenka a Fürst, kteří byli též ve styku se "zajatci", Šimirovovi nevěřili a poslali jej pro zmiňované věci s několika zajatci. Ti jej měli zastřelit, pokud by se ukázalo, že Nikolaj lhal a žádné věci u Jáchymova neschoval. Předměty byly ale opravdu přesně tam, kde parašutista řekl. V táboře "zajatců" potom ukazoval mapu se zakreslenými výsadky, které v té době v Čechách přistály.
Kožnar dále zmiňuje jména dvou občanů, kteří měli také zásluhu na shledání celého oddílu. Byli to Václav Kotelenský a Havlíček z Nového Domu, jehož křestní jméno chybí. Celému výsadku Zelený les velel major Alexej Ivanov a jeho podřízenými byli: Pavel Litviněnko, Nikolaj Šimirov, Nikolaj Kaukabek, Nikolaj Kaukabek ml. a Valka se sestrou Ljenkou, jež byla telegrafistkou. Vysílačka skupiny nesla označení Maria a byla napojena na Moskvu. Pozice Zeleného lesa se stále měnila, aby nemohl být zaměřen nacisty.
Členové výsadku tak obývali luh u Klíčavy, Myší díru či úsek v lese, kde se dodnes říká Na Vrchách.
Mapa působení partyzánské skupiny Zelený les. Nákres vznikl na základě výpovědí pamětníků pro potřeby Svazu protifašistických bojovníků.
Podzemní úkryt si partyzáni zřídili také v lesním porostu proti zastávce Lašovice (na trati Beroun - Rakovník). Radistka Ljenka používala nejčastěji k telegrafování hájovnu na Píních. Partyzánská skupina byla závislá na pomoci okolních obyvatel. Potřebovali nejen jídlo a ošacení, ale také zprávy o dění v obci i mimo ni. Své zásluhy na pomoci výsadku mají obyvatelé Městečka, Lašovic, ilegální organizace z Nového Domu a z Ryšína, hnutí Za Svobodu v Lánech apod. Z rudských občanů, kteří partyzány podporovali, můžeme jmenovat Františka Dvořáka, Josefa Gabriela, Zdeňka Kindla, Antonína Miku, Josefa Pittnera, Josefa Průchu, Jan Týřla ...
Druhá partyzánská skupina, která se v okolí Rudy zformovala, nesla název Za rodinu. Jednalo se o útvar složený převážně z ruských zajatců, kteří prchali z německých koncentračních táborů. Zajatce v lesích kolem Rudy organizoval rudský občan František Dvořák. Ten podle svých slov pátral po okolí a přiváděl do místních lesů stále nové vojáky. Oddíl Za rodinu se nejvíce rozrostl na jaře roku 1945, kdy rakovnickým okresem procházely transporty smrti, jejichž součástí byli právě i sovětští zajatci. V březnu 1945 objevil František Dvořák 28 ruských příslušníků. První dubna přivedl ze Strašecí další skupinu, kterou ale musel, podle svých vzpomínek, nejprve odvšivit. Do poloviny dubna měla skupina přibližně 100 členů. Velitelem oddílu byl Rus Feodor Jankov a jeho zástupcem byl rudský občan Antonín Mika. Partyzáni se zdržovali v lesích, kde se říká Na Rovinách. Dva bunkry si vybudovali přibližně 250 m od místa nazývaného U Svobodů, kde původně stávala pila. Ta ale v roce 1935 vyhořela a její obyvatelé, Svobodovi, se odstěhovali do Nového Strašecí. Třetí bunkr měla skupina v polesí Barvínek poblíž řevničovského nádraží. Všechny bunkry měly podobu zemljanky a na povrchu prý nebyly vůbec patrné. Rudští občané oddíl Za rodinu živili, šatili a podávali jim zprávy. Podporovali je ti samí občané, kteří pomáhali i výsadku Zelený les.
Jedním z nich byl Josef Průcha, rudský strážmistr, který byl také zapojen do odbojového hnutí. Jeho povolání bylo pro partyzánský odboj velkým přínosem, protože oběma oddílům mohl podávat důležité a důvěrné informace o dění na železnicích, silnicích a o případných kontrolách nacistů. Neméně důležitou osobou byl Josef Gabriel, který byl vyhlášeným pekařem. Jeho profese obnášela i to, že se svým pečivem zajížděl do obou rudských osad, Amálie a Brejlu. Cestou lesem rozhazoval ze svého povozu chléb, který si posléze partyzáni posbírali. Kromě osoby velitele známe z oddílu Za rodinu ještě další dvě jména. Pamětník František Laitner ve své písemné vzpomínce zmiňuje partyzána jménem Ignatěnko. Květnové revoluční události vepsaly do historie Rudy ještě jméno Ilji Ivanoviče Oniščenka.
Poté, co přistála partyzánská skupina Zelený les, přišli dva její členové na samotu. Automaticky sáhli přes vrátka a odstrčili závoru, aby se dostali na dvůr. V revoluci se pak Frýdlovi od nich dozvěděli, že den před tím seděli na protějším zalesněném kopci a dalekohledy pozorovali ruch na samotě. Snadno pak tedy i zjistili, jak se vrátka otevírají. Jeden z nich zůstal stát venku a velitel šel dovnitř. Měl dlouhý černý plášť a byl kolem dokola ověšen samopaly. Ukázal Frýdlovým mapu a chtěl vědět, kde se nalézají a kde jsou rozmístěné německé posádky. Když odcházel, poprosil o kousek chleba, protože zásobováni budou, až se tu zabydlí. Rodina mu dala celý bochník. Obyčejně se chodili partyzáni také na samotu holit, většinou po jednom či po dvou. Jednou se stalo, že zabouchal na dveře někdo ze skupiny Za rodinu, právě ve chvíli, kdy se uvnitř holil některý ze členů skupiny Zelený les. Partyzán měl pak na obyvatele samoty jediné přání, aby nikoho dovnitř nepouštěli, že už půjde, ale nechce se s nikým setkat. Většinou ale večer chodili první zajatci, kolem osmé hodiny, a parašutisté přicházeli až kolem půlnoci.
Pomoc druhý se ale Václavu Frýdlovi a jeho rodině stala málem osudnou. A to na jaře 1945, kdy k nim pěšinou směrem od Chaloupek přišli dva zajatci. Jeden šel dovnitř a dožadoval se nějakého jídla. Rodina mu tedy dala košík brambor a oba pak odešli. Vše by proběhlo bez problémů nebýt toho, že nedaleko od chalupy právě oral na svém poli rudský občan K., který aniž by svou práci dokončil, popadl koně a vydal se směrem k vesnici. Tam zastavil před četnickou stanicí, kde vše, co viděl, sdělil jejímu veliteli Voseckému, který celou věc naštěstí nenahlásil na gestapo a rozhodl se jít na samotu sám. Zřejmě věděl, co by rodinu čekalo. Pravděpodobně trest nejvyšší. K Frýdlům se s ním vydal ještě druhý četník Průcha. Vosecký se vyptával, zda tady neviděli někoho jít nebo zda u nich někdo není. Průcha, který stál za Voseckým, dával Marii Frýdlové znamení, že se něco děje. Ta na otázku odpověděla, že tady kolem chodí každou chvilku někdo, ale že už ty kolemjdoucí ani nevnímají a doma rozhodně nikoho nemají. Vosecký je následně upozornil, aby si na případné "návštěvy" dávali pozor a společně s Průchou odešli. Jméno zrádce a udavače K. se rodina Frýdlových dozvěděla až po revoluci.
V souvislosti s výsadkem skupiny Zelený les přijelo do obce dne 25. března přibližně 400 mužů Wehrmachtu a SS, aby místní lesy pročesali a partyzány pochytali. Do Rudy přijeli několika autobusy kolem 16. hodiny a odjížděli kolem půlnoci. Vysedli u hostince U Dvořáků a šli směrem k samotě, směrem k lesům. V jejich čele šel strážmistr Vosecký, který měl Němcům ukázat, v kterých místech se partyzáni pravděpodobně skrývají. V tzv. chytáku, v místě mezi dvěma kopci, vzdáleném přibližně 400 m od vesnice, se skupina Němců rozdělila na dvě. První šla na západ, kde přebývali "zajatci", a druhá skupina šla dále k samotě, kde se oddělilo asi 6 mužů a ostatní pokračovali směrem na jih do lesů. Oddělení Němci se rozestavěli kolem domu a dva šli dovnitř. Ptali se Václava Frýdla, jestli někoho neschovávají, když slyšeli, že ne, chtěli otevřít do obou místností v chalupě, do tzv. černé kuchyně, následně ukázali na dveře vedoucí na půdu. Tam též všechno pečlivě prohledali a poté vyšli z domu a zamířili směrem ke stodole se senem, do kterého vráželi pušky s bodáky, aby se skutečně přesvědčili, že tam nikdo není schován. Podobně prohledali všechny hospodářské budovy na pozemku, a když zjistili, že nikdo nehlášený se u Frýdlů neschovává, odešli. Vydali se směrem za skupinou, od které se předtím oddělili. Němci nakonec odjeli z vesnice s nepořízenou, protože v lese nikoho nenašli. Četník Josef Průcha oznámil příjezd Němců telefonicky do rudské osady Brejl, kde zprávu přijal hajný František Mejzlík a partyzány varoval. Ti se mohli stáhnout do hlubšího lesa a schovat se. I když ne všichni potřebovali hluboký les k tomu, aby se ukryli. Partyzáni den poté na samotě vyprávěli, že si jich několik vylezlo hned na začátku lesa do špiček smrků, tzv. krajáků, které měly větve asi půl metru od sebe, což způsobovalo, že byly velice husté. Tito partyzáni také plánovali, že až nebudou mít Němce na dohled, půjdou do vesnice, kde vyhodí autobusy, kterými Němci přijeli, do povětří. Nakonec od tohoto plánu upustili, a to vzhledem k tomu, že Němci byli ještě hodně silní na to, aby Rudu zle potrestali. Poté, co Němci opustili stavení na samotě, sbalila paní Frýdlová pár věcí a s dvěma nejmladšími dětmi, Václavem a Jaroslavou, odešla spát do vesnice k rodině Hoškových. Měla strach, že by se Němci mohli ještě jednou vrátit. Dva starší synové přespali také ve vesnici. V chalupě tedy zůstal jen otec Václav, aby vše, co doma měli, hlídal a nenechal obydlí opuštěné. Druhý den se zase celá rodina doma sešla.
Během revoluce pak přicházeli k Frýdlům už jen členové skupiny Za rodinu. A to především z toho důvodu, že u nich měli uskladněné jídlo. Na začátku revoluce přišla ke stavení skupina ruských zajatců a tázala se, zda si mohou u nich uskladnit jídlo a především pak bochníky chleba. Rodina svolila a zeptala se, kam si to chtějí uložit. Skupina nakonec za nejvhodnější zvolila chlívek, který byl původně na prase. Frýdlovi jim nabízeli koště, lopaty, vodu atd., aby si mohli chlívek alespoň trochu připravit na skladování jídla, ale skupina odpověděla, že to není třeba a doslova naházela chléb a ostatní věci do chlívku. Ten jeden z nich zavřel a společně odešli. Pak si po několik dní pro jídlo přicházeli. Podle vyprávění bylo také z místa v lese, kde pobývali zajatci, slyšet každý večer mohutný mužský zpěv. Rodina tak po několik večerů usedala na zápraží svého domu a poslouchala tento sbor, který zpíval ruské národní písně a údajně bychom ho dnes mohli přirovnat ke slavnému ruskému sboru Alexandrovců. Otázkou zůstává, zda se toto svědectví skutečně týká ještě doby válečných operací, kdy bylo ze strany partyzánu třeba dbát maximálního utajení.
Po válce žila rodina Frýdlových podobným způsobem jako během ní. Nezapojovala se do dění v obci a snažila se žít poctivě a čestně. Začali chovat pár kusů hospodářského dobytka a zvelebili si zahradu pro pěstování potřebné zeleniny. V roce 1949 odkoupil Václav Frýdl od Státních lesů dům, ve kterém už přes 20 let se svou rodinou žil. Všechny děti si založily vlastní rodiny a bydleli v Rudě. Když v roce 1980 Václav Frýdl ovdověl, žil na samotě sám až do své smrti 25. prosince 1992. V současné době je majitelem pravděpodobně vnuk Václava Frýdla, rovněž Václav Frýdl.